na Blog.cz

Hlas je tím nejstarším a nejsnadněji použitelným hudebním nástrojem. A zároveň také nejzranitelnějším - když se "porouchá", nedá se jen tak jednoduše vyměnit. Co je však velmi důležité, hlas je jakýmsi vyjádřením osobnosti zpěváka a emocí, které do něj vkládá.

Existuje mnoho těch, kteří jím umí vládnout, ale nemnoho těch, co rozezní nejniternější struny duše. K vyjádření pocitů nestačí školy, je třeba "mít to tam". A je to nejen barvu a rozsah, ale hlavně výraz a schopnost různých poloh zpěvu. Dále by to měla být schopnost napsat si sám text, protože teprve vlastní text dělá z interpreta plnohodnotného umělce. Důležité je taky zpívat o něčem - neboť k tomu, abyste mohli zazpívat banální text tak, aby lidi padali do kolen, byste museli být nejspíš hooodně dobří (a nebo ti, co by do kolen padali, by museli být hooodně nenároční). Zpěvák by měl hlasem kouzlit, zaujmout, překvapovat, zasáhnout, měl by umět pohladit i dráždit, dohnat k slzám i úsměvu. To vše samozřejmě za předpokladu souznění s hudbou. A co je nejdůležitější - zpěvák by měl být osobnost, mít charisma a schopnost přesvědčit lidi o tom, co zpívá.

Výběr oblíbených zpěváků je vždy ošemetná záležitost - a člověk se při něm automaticky řídí více city než rozumem. Hudba je totiž záležitost citová, do písní se zamilováváme skrze melodie, zpěv i ono neodolatelné charisma jejich protagonistů. Přesto si myslím, že určitým měřítkem výběru je právě kombinace výše uvedených schopností ve spojení s jistou dávkou štěstí. Vždyť i ti nejlepší vokalisti by se nemohli stát oblíbenými, kdyby se o nich svět nedozvěděl. Kdyby kupříkladu Robert Plant poslechl své rodiče a věnoval se zaměstnání účetního nebo jezdil s kamionem, asi by se těžko stal jedním z nejlepších rockových hlasů historie. Kdyby Edith Piaf neobjevil jistý majitel nočního klubu a nepřesvědčil ji, aby zpívala pro obecenstvo, mohla zůstat po zbytek života zneuznanou pouliční zpěvačkou.

Jak jste asi pochopili hned na začátku, tento článek nebude věnován mé schopnosti slyšet hlasy ve vlastní hlavě. Bude se zabývat těmi, kteří mají tu moc, že se mi jejich hlas do ní nesmazatelně vryl - a to přesto, že mnozí z nich už dnes nejsou mezi živými. Zkrátka vám představím několik zpěváků a zpěvaček, kteří souhrou okolností a talentu vystoupali na pomyslný vokální "Olymp" a zaujali mě natolik, že mám potřebu se o jejich umění podělit s ostatními. Samozřejmě nelze vyjmenovat všechny výborné zpěváky, jako byli kupříkladu Freddie Mercury, Ian Gillan, Marvin Gaye, Ray Charles, Neil Young, Eddie Vedder, Jim Morrison... a dalo by se určitě pokračovat dál. Můj krátký seznam není žádným oficiálním žebříčkem, jen malým náhledem do světa, kde hlas má tu moc posadit vás na zadek.

Jarek Nohavica v jedné své skladbě zpívá o městě mezi městy, hořkém svém štěstí a o tom, že když Pánbůh rozdával všecku krásu, Ostrava stála vzadu. Taková černá ovce v republice, o níž se mluvilo jen v souvislosti s rekordy horníků, kteří plnili plán rubání na stodvacet procent a jejichž mourem olemované oči by jim dnes záviděl kdekterý "emař".

Milí přátelé, vítám vás opět po měsíci u dalšího dílu ankety O nejlepší skladbu devadesátých let - a bude to už čtvrtý rok této dekády. Nejprve se ale podíváme, jak dopadlo hlasování u skladeb z roku 1993, konkrétně tedy na to, která skladba má zaručený postup do velkého finále, jež proběhne zde během prosince tohoto roku.

V minulém díle jsem se poněkud neúspěšně snažila přimět vás formou jakési slovní úlohy spočítat všechny hlasy, které se u jednotlivých skladeb sešly. Tentokrát nebudu mluvit v hádankách a půjdu rovnou k věci. Zatímco k roku 1992 hlasovalo pro svou oblíbenou píseň 143 lidí, v roce 1993 si zvolilo svého favorita 124 z vás. Je to pořád ještě velmi solidní účast a všem, kteří věnovali do ankety hlas, moc děkuji.

Teď tedy k výsledkům - jako poslední se umístila skladba z debutu britské skupiny Suede s názvem Animal Nitrate. Pouhopouhý jeden hlas.

Na předposledním místě jsou Smashing Pumpkins a Cherub Rock z alba Siamese Dream. Dostali od vás dva hlasy a já bych tady jen chtěla připomenout takovou věc - pokud se vám skladba líbí a napíšete mi to do komentářů, očekávám, že se to nějak projeví v hlasování. Bohužel se mi už několikrát stalo, že zůstalo jen u toho komentáře. Anketa je přitom viditelně umístěna přímo pod záhlavím, takže možnost, že byste ji přehlédli, je zcela vyloučená. Pokud mi tedy napíšete: "Dávám hlas Smashing Pumpkins", čekám, že ho tam fakt šoupnete. Je pak škoda, že váš favorit zbytečně ztrácí body.

Pokračujeme ve stoupání - na další příčce žebříčku stanuly hned dvě stylově odlišné písně. Je to trochu výstřední skladba Björk Human Behavior a kolaborace bývalého kytaristy Led Zeppelin se zpěvákem Davidem Coverdalem v přepěkné baladě Don't Leave Me This Way. Obě písně shodně získaly čtyři hlasy.

Další v pořadí jsou Verve a jejich psychedelický a poněkud dezorientovaný Motýl (Butterfly). Tato výborná skladba si našla cestičku k srdcím pěti hlasujících.

Osm z vás kliklo v anketě na skladbu od velšských Manic Street Preachers - mimochodem, mrzí mě, že jsem neviděla jejich nedávný koncert v Praze. Píseň se jmenuje La Tristesse Durera a pochází z mého oblíbeného alba Gold Against The Soul.

A teď už to přichází - první tři místa! Bronzoví skončili Radiohead a Pearl Jam; jejich skladby Creep a Rearviewmirror od vás dostaly po čtrnácti hlasech.

Stříbro si vybojovala jedenadvaceti hlasy Nirvana se skladbou Rape Me a zlato získal kdo? Bude to znít divně, ale zlatý je Robert Plant s písní I Believe z alba Fate of Nations. Celkem jste mu poslali 51 hlasů, čímž zcela s přehledem převálcoval všechny ostatní nabízené skladby.

Známe tedy vítěze a můžeme se směle vrhnout na další rok. Celkem dlouhou dobu jsem strávila poslechem nejrůznějších písní z roku 1994, škrtala a připisovala, až z toho vznikl následující výběr. Možná jsem se nechala příliš strhnout melancholií a náladovostí, určitě se v anketě promítá můj hudební vkus (ještě aby ne), a taky jsem se snažila, abyste v ní našli i něco velmi populárního (Green Day nelze přehlédnout). Snad se vám tedy bude líbit a pokud najdete něco, co vám kápne do noty, pošlete hlas!

Příliš tlustá sobě zdá se,

sní o z časopisů kráse,

pohled do zrcadla stačí

a jí se v tváři smutek zračí.

Každý rodič asi touží po tom, aby jeho dítě bylo něčím výjimečné. Aby místo neartikulovaného řevu brzy mluvilo a nečůralo do plín. Aby chodilo dřív než sousedovic Maruška, nepatlalo si lžící polívku do vlasů, ale trefilo se způsobně do úst. Aby si umělo zavázat tkaničky u bot a pastelkou nakreslilo na papír slušivého hlavonožce.

Rodiče bývají většinou co se týče dětí hákliví, sledují své miláčky s tajnou touhou po záblesku oslnivé inteligence a když se náhodou zableskne, vytahují domácí kamery a hbitě zakládají nic netušícím děťátkům profily na internetu. Člověk se musí pousmát, když si představí, že jednou ta malá stvoření povyrostou a asi nebudou na větvi z videí na youtube, na nichž jsou zachyceny jejich naducané uslintané tvářičky.

"Podívej, jaký tady máš binec," prohlásila onehdy vyčítavě dcera a měla na mysli naši koupelnovou skříňku. Tu panelákovou omlácenou krabici s třemi vysunovacími zrcadly, za nimiž se v plastových policích neukrývaly jen zapomenuté poklady, ale hlavně hromadil prach a špína.

Milí přátelé a čtenáři, dnes vás podruhé vezmu na fotografický výlet do Peru. Aby hned od počátku nevznikly žádné dohady, v Peru jsem nebyla já sama osobně, vyslancem do této země se stala má vlastní dcera, od níž jsem získala k publikaci tichý souhlas. Co jiného jí taky zbývalo.

V minulém dílu jsme se podívali do hlavního města, pluli kolem ostrovů Ballestas, proletěli se nad Nazcou a na jezeře Titicaca jsme mohli obdivovat plovoucí ostrovy. Tentokrát nás čeká výlet na Machu Picchu, a pak se ponoříme do zelených hlubin Amazonské džungle.

Balada - to je název jak pro literární útvar, tak i pro hudební kompozici. V literatuře jím označujeme básně, které bohatými výrazovými prostředky opisují většinou chmurný děj s tragickým rozuzlením. V hudbě se zase tento termín vžil pro skladby, v jejichž textu se snoubí poezie i nostalgie a melodické hudební aranžmá graduje podobně jako v baladě literární prudkou změnou nálad.

Svérázný nápad, jak vyjádřit verši některé základní hudební styly, jsem dostala právě dnes večer. Snad se budou líbit.

Pokud nectíš pravé blues,

tak to vážně nemáš vkus!

Kytara a harmonika,

do ticha když zanaříká

a hlas jak pes zavyje -

to je přece magie.

Cestovatelská vášeň zavedla letos mou dceru a jejího přítele až do dalekého Peru; země tajemných prastarých kultur, vysokých hor, rostoucích měst i nádherné rozmanité přírody. Tentokrát necestovali na vlastní pěst jako loni po Indii, ale v turistické skupině vedené zkušeným průvodcem, jenž se cestám po Jižní Americe věnuje už mnoho let a zná dokonale tamější zvyklosti i zajímavosti a navíc - což je neméně zásadní - se domluví španělsky.

I když do začátku festivalu Colours of Ostrava zbývá ještě hezkých pár týdnů, přicházím se svým předběžným výběrem, který by vás mohl na festivalovou sezónu navnadit. Je to výborná možnost, jak poznat nové interprety a seznámit se s hudbou, kterou běžně neuslyšíte. Letošní ročník je pro mě navíc speciální díky účasti Roberta Planta a já pevně věřím, že jeho vystoupení bude stejně strhující, jako onen památný třiadvacátý červencový večer před osmi lety. Za tu dobu festival změnil své stanoviště a z přívětivého prostředí Slezskoostravského hradu i prostor výstaviště na Černé louce se přesunul do industriálních kulis vyhaslých Vysokých pecí, v nichž se ostravská průmyslová historie snoubí s hudební produkcí už třetí sezónu. Jsem pravidelným návštěvníkem od roku 2006 a za tu dobu pozoruji, jak se festival mění a nabírá na rozměru - a to jak v počtu nabízených koncertů, tak i v počtu účastníků.

Posloucháme-li nějakou skladbu, většinou vnímáme více aspektů. Zpěv a textové sdělení, zvuk hudebních nástrojů, střídání rytmu, refrén - to vše má vliv na poslech. Pokud si pustíme instrumentálku, zůstane nám 'pouze' možnost vychutnat si hudební stránku. Její tvůrci se musí daleko více snažit o to, aby posluchače zaujali. Podle mého názoru jsou instrumentální skladby nejen vítaným oživením klasických zpívaných alb, ale k vnímavému posluchači mohou promlouvat univerzálním hudebním jazykem emocí a rozvíjet jeho představivost.

Nikdy bych si nepřiznal, že budu na někom závislý. To my kočky přece nejsme, všude se píše o naší nezávislé povaze. A houby s octem. Už když jsem poprvé viděl svoji novou mámu - tedy paničku - hned jsem se na ni pověsil za drápky. To mi šlo dobře, semtam jí hupsnout za krk, když nic netušíc stála ke mně otočená zády a zavěsit se tam. Pak jsme řvali oba: ona bolestí a já strachy z jejího řevu. A taky, proč to nepřiznat, jsem se bál, jestli třeba nedostanu na zadek. A řeknu vám, skoro nikdy jsem nedostal. Vždycky stačilo narafičit smutný kukuč a bylo vymalováno.