Hlas je tím nejstarším a nejsnadněji použitelným hudebním nástrojem. A zároveň také nejzranitelnějším - když se "porouchá", nedá se jen tak jednoduše vyměnit. Co je však velmi důležité, hlas je jakýmsi vyjádřením osobnosti zpěváka a emocí, které do něj vkládá.

Výběr oblíbených zpěváků je vždy ošemetná záležitost - a člověk se při něm automaticky řídí více city než rozumem. Hudba je totiž záležitost citová, do písní se zamilováváme skrze melodie, zpěv i ono neodolatelné charisma jejich protagonistů. Přesto si myslím, že určitým měřítkem výběru je právě kombinace výše uvedených schopností ve spojení s jistou dávkou štěstí. Vždyť i ti nejlepší vokalisti by se nemohli stát oblíbenými, kdyby se o nich svět nedozvěděl. Kdyby kupříkladu Robert Plant poslechl své rodiče a věnoval se zaměstnání účetního nebo jezdil s kamionem, asi by se těžko stal jedním z nejlepších rockových hlasů historie. Kdyby Edith Piaf neobjevil jistý majitel nočního klubu a nepřesvědčil ji, aby zpívala pro obecenstvo, mohla zůstat po zbytek života zneuznanou pouliční zpěvačkou.
Jak jste asi pochopili hned na začátku, tento článek nebude věnován mé schopnosti slyšet hlasy ve vlastní hlavě. Bude se zabývat těmi, kteří mají tu moc, že se mi jejich hlas do ní nesmazatelně vryl - a to přesto, že mnozí z nich už dnes nejsou mezi živými. Zkrátka vám představím několik zpěváků a zpěvaček, kteří souhrou okolností a talentu vystoupali na pomyslný vokální "Olymp" a zaujali mě natolik, že mám potřebu se o jejich umění podělit s ostatními. Samozřejmě nelze vyjmenovat všechny výborné zpěváky, jako byli kupříkladu Freddie Mercury, Ian Gillan, Marvin Gaye, Ray Charles, Neil Young, Eddie Vedder, Jim Morrison... a dalo by se určitě pokračovat dál. Můj krátký seznam není žádným oficiálním žebříčkem, jen malým náhledem do světa, kde hlas má tu moc posadit vás na zadek.
Fotografie z koncertu Roberta Planta ve Varšavě.