na Blog.cz

Svatováclavské slavnosti na zámečku v Ostravě - Zábřehu jsou zasvěceny především prezentaci pivního moku - představují se zde nejrůznější speciály malých pivovarů. Program však doplňuje i hudební produkce a letos jsem mezi jmény jako Tanja a revival Lucie našla své oblíbence - legendární kapelu Radima Hladíka Blue Effect. Měla jsem tedy jasno v tom, jaký bude sobotní podvečerní program a zbývalo jen přemluvit Jirku, aby se odlepil od počítače a šel se podívat se mnou.

Blue Effect jsem naživo viděla jen dvakrát - jednou s Jirkou na samostatném vystoupení a jednou na dvojkoncertě s kapelou E.T.C. Vladimíra Mišíka, když společně hráli v ostravském klubu Fabrik. A právě na koncertě s Jirkou jsem tehdy získala po vystoupení podpisy všech členů, což ovšem má děravá hlava za tu dobu kdesi vytrousila. Když teď Jirka bezelstně prohlásil: "Kdepak máš ty podpisy?", vrhla jsem se do své skříňky, kde je tlustá složka s mými poklady - schraňuji si v ní staré vstupenky, různé výstřižky, mám tam například taky sešit s texty Zeppelinů - a jala se hrabat. Během hrabání se mi překvapivě podařilo najít složenku s nezaplaceným doplatkem za plyn, kterou jsem předtím marně hledala úplně jinde, ale podpisy nikde. Dost mě to zarmoutilo, ale zase jsem si říkala, že mě Blue Effect pravděpodobně zachránili před návštěvou exekutora.

Přeji hezkou, i když poněkud upršenou sobotu, milí přátelé. Dnes nás čeká poslední díl soutěžního zadání, tak se ještě před jeho vyhlášením podíváme, jak jste hádali minule a koho máme prozatím ve finále.

Šestý díl jsem vytvořila ve spolupráci se svým blogovým kolegou Jirkou, a jak mi napsal v komentářích David, byl poněkud experimentální - stejně jako album, jehož obal jste se snažili identifikovat. Nabídla jsem vám dvě možnosti, jak se dopracovat výsledku, a z komentářů je vidět, že ti, kdož uhodli, většinou ono album znají. A kdo vlastně tentokrát uhodl a jak vypadá celkové pořadí? Je to zajímavé, podívejte se.

Dnes uplynulo třicet čtyři let od úmrtí Johna Bonhama a to je příležitost ke vzpomínce na tohoto inspirativního a geniálního bubeníka Led Zeppelin. Okolnosti skonu teprve dvaatřicetiletého muzikanta jsou dnes už dostatečně známy - po vypití neskutečného množství alkoholu na oslavě nadcházejícího turné v novém domě kytaristy Jimmyho Page se Bonzo ráno už neprobudil. Jeho organismus, oslabený častým pitím a drogami, vydával v posledních měsících varovné signály - podlomenému zdraví nasvědčoval i kolaps, který Bonhama postihl během koncertu v Norimberku v červnu 1980. Navíc podle všeho trpěl stresem z vyčerpávajících turné a také steskem z odloučení od rodiny; to vše byla kombinace, která neblaze poznamenala jeho psychiku.

Stalo se už takovou tradicí, že se na podzim vypravím za dcerou do Prahy a zajdeme si spolu za kulturou. Samozřejmě je pojem "kultura" dost široký a každý si pod ním může představit cokoliv. Pro mě bývá jednoznačně nejlepším zážitkem koncert některého mého oblíbence (občas jde o někoho, kdo se teprve mým oblíbencem stane), takže volba vstupenek je jasná. Letos to byla právě dcera, která koupila lístky do pražského klubu Akropole, v němž se v pondělí 15. září odehrál koncert zpěvačky Dobet Gnahoré z Pobřeží slonoviny.

Dobet Gnahoré vystoupila loni u nás na festivalu Colours of Ostrava coby členka uskupení, pojmenovaného Acoustic Afrika. Tři ženy - baskytaristku Manou Gallo (Pobřeží slonoviny), krásnou Kareyce Fotso z Kamerunu, která hraje na kytaru a zpívá a Dobet Gnahoré, úžasnou zpěvačku, tanečnici i hudebnici (v Acoustic Afrika kromě zpěvu hrála na bicí nástroje) doprovázeli hudebníci z Mali, mezi nimiž vévodil Aly Keita s dřevěným balafonem a Zoumana Diarry s kytarou.

Tehdy jsem koncert navštívila, což je zdokumentováno i v sekci článků o Colours, a vystoupení mě nadchlo. Proto jsem byla nadšena možností vidět Dobet znovu, zvlášť když jsem zjistila, že jí letos vyšlo nové album Na Drê.

Koncert začal sice s hodinovým zpožděním, ale ani to nám nemohlo zkazit náladu. Vlastně si ani nepamatuji, že bych někdy v Akropoli nemusela čekat. Naštěstí je to velmi uvolněný klub (ve foyeru se dokonce může kouřit!), navíc se zde nabízí možnost posezení, takže jsme se nenudily.

Kolem půl deváté to vypuklo - na pódiu se objevila Dobet v doprovodu své skupiny. V zelených šatech, vysokých stříbrných botech a s vlasy spletenými do malých cůpků zahájila koncert v poklidnějším tempu a postupně přidávala na tempu. Zazněly skladby z nového alba, zpívané s procítěným přednesem, v němž krásně vynikl zpěvaččin sametový hlas.

Dobet i přesto, že žije už patnáct let mimo svou rodnou zemi (odešla kvůli občanské válce) stále udržuje ve svých písních živé africké tradice a nesnaží se podbízet evropskému publiku. Většina písní je tudíž zpívaná její mateřštinou a mnoha dalšími africkými jazyky (včetně svahilštiny), občas také francouzsky. Ve francouzštině také probíhala komunikace s publikem, protože jak Dobet přiznala, anglicky moc neumí. To však vůbec nevadilo - obecenstvu bohatě stačila energická hudba, která téměř všechny přítomné roztančila a nabila pozitivní energií. Sama Dobet předváděla během vystoupení neuvěřitelné kousky - během instrumentálních pasáží to byly výkony vskutku akrobatické. Bylo ji vidět za bicími, brala do ruky akustickou kytaru i cizokrajné nástroje a vzápětí se vracela ke zpěvu. S hlasem si pohrávala - od tišších, citlivých poloh ho vytáhla až k neuvěřitelným výškám, což byl vzhledem k její pohybové aktivitě na jevišti obdivuhodný výkon.

V melodických pasážích se k ní přidával její manžel, kytarista Colin Laroche de Féline, hudební barvy dokresloval i baskytarista a klávesák v jedné osobě. Ovšem sama Dobet byla pravým klenotem na jevišti a její nezkrotná energie i hlas, v němž se potkává něha a jemnost se vztekem, byl tím hlavním nástrojem celého vystoupení. Úžasný koncert a úžasné nasazení!

Dále v článku fotografie z koncertu.

Dnes je to už pošesté, co pro vás chystám další díl hudební soutěže o ceny pro dva nejrychlejší výherce, což obnáší prokousat se úspěšně všemi otázkami, jichž bude celkem sedm. A dnes jsem si taky na pomoc přizvala spolutvůrce tohoto blogu a mého syna v jedné osobě, s nímž jsme včera v hospůdce u piva splichtili dnešní zadání. Než se k němu ale dostaneme, dovolím si krátkou rekapitulaci správných odpovědí z minula, a také uvedu prozatímní seznam potenciálních výherců. Pokud jste se do soutěže chtěli zapojit a z nějakých důvodů to nestihli, nebo se vám snad zdála příliš těžká, nemusíte být smutní. Je to jenom hra a časem se tu určitě (pokud bude zájem) nějaká další soutěž objeví.

1. Little Maggie (5:06)

2. Rainbow (4:18)

3. Pocketful of Golden (4:12)

4. Embrace Another Fall (5:52)

5. Turn It Up (4:06)

6. A Stolen Kiss (5:15)

7. Somebody There (4:32)

8. Poor Howard (4:13)

9. House of Love (5:07)

10. Up On The Hollow Hill (4:35)

(Understanding Arthur)

11. Arbaden (Maggie's Babby) (2:44)

Robert Plant : zpěv, produkce

Justin Adams : bendirs, djembe, kytara, tehardant, doprovodné vokály

Liam "Skin" Tyson : banjo, kytara, doprovodné vokály

John Baggott : keyboards, loops, moog bass, piano, tabal, doprovodné vokály

Juldeh Camara : cologo, ritti, zpěv v jazyce Fula

Billy Fuller : baskytara, aranžmá bicích, omnichord

Dave Smith : bicí

Julie Murphy - zpěv v "Embrace Another Fall"

Nicola Powell - doprovodný vokál v "Poor Howard"

Nahráno ve studiu Tima Olivera (Helium Studios ve Wiltshire) s výjimkou songu "Rainbow", který byl zaznamenán ve studiu Contino Rooms v Londýně pod producentskou taktovkou Tima Holmese. Piano ve "Stolen Kiss" bylo nahráno v St. George's Chapel v Bristolu.

Skladby 2, 6, 9, mixoval Tim Oliver v Top Cat Studio ve Wiltshire

Skladby 1, 3-5, 7-8, 10-11 mixoval Tchad Blake ve Full Mongrel ve Walesu

Závěrečný mastering provedl Bob Ludwig v Gateway Mastering v Portlandu

Art a desing je dílem Bretta Kilroe a Geoffreye Hansona, fotografie skupiny v bookletu pořídili York Tillyer a Ed Miles. Ilustrace kotvy a trojzubce na obalu provedl Dan Winters.

Album vyšlo 8. září 2014, vydavatelství Nonesuch Records/Warner Music Group Company

Po Fate of Nations a Mighty Rearranger další z vrcholů tvorby Roberta Planta. Převážně autorské album v sobě snoubí hudební historii se žhavou současností, v hudbě se prolíná mnoho vlivů včetně těch afrických a středovýchodních. Výborné, hudebně rozmanité a nadčasové skladby jsou pestrou přehlídkou hudebních lásek bývalého "Zeppelina" a také důkazem, že nejen z minulosti živ je muzikant. Vše podtrhuje skvělá kapela, kterou Plant nepovažuje za pouhý doprovod slavného sólisty, naopak - tvoří dohromady kompaktní a sehraný celek.

Moje hodnocení: *****

***** vynikající
**** skvělé
*** dobré
** ujde
* ztráta času

Jednou z prvních nahrávek Led Zeppelin byla původní folková skladba Babe I'm Gonna Leave You. Na pohled nezvyklá volba pro skupinu, která zejména v počátcích své existence proslula hlasitou a těžkotonážní hudbou - ovšem ten, kdo zná důkladně jejich diskografii, ví, že zejména na prvních albech se projevovala inspirace vzory, k nimž kromě blues patřili i folkoví oblíbenci. V tomto případě jde o ženu, zpěvačku Joan Baez, která tuto píseň nahrála na své živé album In Concert v roce 1962.

Je tu opět sobota a s ní už tradičně přichází další díl hudební soutěže. Podíváme se nejdříve na výsledky z minula, a pak si povíme, co nás čeká dnes.

Speciální čtvrtý díl byl zasvěcen doplňovačce, která v tajence skrývala název skupiny, jež u nás není příliš známá. Možná to byl trochu oříšek, každopádně jsem chtěla, abyste to neměli zase tak jednoduché a trochu si namáhali hlavinky. A výsledky tohoto dílu potvrdily, že skalní soutěžící se nedali odradit a všechny tři odpovědi, které k zadání přišly, jsou správné.

Pro pořádek si tedy připomeneme, kdo zabodoval a jak vypadá celkové prozatímní pořadí:

1. Miloš

2. Mischka (M.)

3. Vláďa

A celkové bodové hodnocení je takovéto (připomínám, že za každou správnou odpověď soutěžící obdrželi 10 bodů a mají za sebou čtyři kola).

1. Mischka (M.) - 40 bodů

2. Miloš - 40 bodů

3. Vláďa - 40 bodů

4. Šárka - 20 bodů

5. Hubert, homoleninus, Dan, Vendy, David Š - po deseti bodech

To by byly tedy statistické údaje z minula a teď už se podíváme na zoubek dnešnímu zadání. Dnes to nebude jednoduchá otázka, dáme si malý hudební kvíz, v jehož odpovědích se ukrývá jméno písně Roberta Planta.

Fanoušci Roberta Planta se konečně dočkali; dnes oficiálně přichází na trh jeho nové album Lullaby and... The Ceaseless Roar. A věru stálo za to si na něj počkat - novinka je zatím jedním z jeho nejrozmanitějších, nejprogresivnějších a hudebně nejodvážnějších alb.

I když před několika dny Robert Plant oslavil své šestašedesáté narozeniny, stále potvrzuje přísloví o tom, že věk je jen nepodstatné číslo. Mluví za něj hudba, v níž je zakódován dobrodružný duch, touha po objevech i mladistvé nadšení, jež z jeho tvorby doslova prýští. Připočtěme si k tomu neodolatelný hlas, jenž má moc posluchače očarovat a přesvědčit o pravdivosti každého slova a jako bonus skvělou kapelu, složenou z hudebníků různých žánrů i koutů světa.

Zdravím všechny, kteří čekají na svou pravidelnou sobotní porci hádání. Ano, je tu už čtvrtý díl hudební soutěže, v níž si můžete vyzkoušet své znalosti a při troše vytrvalosti vyhrát i nějakou tu hmotnou cenu. Ti, kteří soutěž sledují od začátku, už ví, že onou cenou bude říjnové číslo hudebního časopisu Rock&Pop. No a ty, kteří sem přišli poprvé a chtěli by se zapojit do hádání, můžu ubezpečit, že mají dveře stále otevřené a že zatím není nic ztraceno. Stačí jen projít předešlé díly, uhodnout odpovědi a sledovat nadále celou soutěž, která se dnešním dílem přehoupla do své poloviny.

Nenápadná písničkářka s kytarou a líbezným, hladivým a procítěným hlasem patří u nás k méně známým umělkyním. I pro mě by asi zůstala její existence utajena, nebýt toho, že se jednoho dne jméno Patty Griffin objevilo na seznamu spolupracovníků Roberta Planta - bylo to v roce 2010 u příležitosti nahrávání Plantova alba Band of Joy. Tehdy jsem se chytila drápkem a zamilovala se do jejího skromného a sympatického projevu.