Když odejde kamarád...

24. ledna 2016 v 9:58 | Robka |  Píšu vám
S touto situací se setkal každý, kdo měl delší dobu doma zvíře - přinesete si domů malý, chlupatý uzlíček, a vůbec vás v tu chvíli nenapadne, že se s ním budete muset někdy rozloučit. Byla by to asi hloupost, takhle přemýšlet. Smrt ale patří k životu a jednoho dne se stane, že zvířecí kamarád musí odejít.

Před sedmnácti lety jsem si splnila svůj dětský sen a pořídila si roztomilé mourovaté kotě. Kocourek dostal jméno Filip a stal se miláčkem rodiny - především tedy mým miláčkem a třetím dítětem. Když jsme ho donesli domů, bylo to takové nic do dlaně (jak by řekl Čapek), jenom kulička chlupů s obrovskýma, zvědavýma očima. Byl příliš maličký a dalo nám dost práce ho vypiplat, ale já tehdy byla doma a mohla jsem se novému členu rodiny náležitě věnovat. Kvůli němu jsme přeorganizovali chod domácnosti; dcera přepustila mně, coby novopečené kočičí mámě, svůj pokoj - abych tam mohla křiklouna krotit hlavně v noci, kdy ožíval a nenechal ostatní v klidu vyspat. Uléhala jsem tehdy s rukou na kočičím kožíšku a netrvalo dlouho a kocour se nastěhoval ke mně na peřinu. Přiznávám, že jsem ho tam dávala dobrovolně a s trochu sobeckým záměrem, za nímž stála má touha po spánku. Kocour si v postýlce zvykl, a tak jsme byli pak oba spokojení. Občas na mě sice ve své mladické rozjívenosti pořádal před spaním nájezdy a skákal mi na hlavu - případně na mě číhal pod postelí, aby mi mohl zarýt drápek do nohy - ale tyto jeho úlety jsem krotila s (sem tam i předstíranou) statečností a někdy i s výhružným smetákem v ruce.

S naším psem Ríšou bývali kamarádi



Postupem času zvíře vyrostlo z puberty, a už mělo čím dál menší potřebu vystrašit mě třeba u mytí nádobí tím, že mi zničeho nic skočí na záda. Dospěl do věku, kdy takovéto nerozumné kočičiny byly pod jeho úroveň, a daleko raději dával přednost povalování všude, kde se povalovat dalo. S láskou jsem ho pozorovala hlavně po ránu, kdy jsem se chystala jít za výdělkem, a koucourek slastně stočen do něžného klubíčka dřímal v peřinách. Tehdy jsem se neubránila touze ho pořádně "poňuňat", i když mi ten hajzlík v noci zpíval serenády. Tentokrát už ne z důvodu puberty, to se jen hlásila dospělost a pohlavní touhy, které jsme z pochopitelných důvodů kocourovi splnit nemohli.

Na stole sedával zcela samozřejmě...

Tak ubíhala léta a my společně žili pod jednou střechou. Vzájemně jsme se od sebe naučili spoustu věcí - my od kocoura kupříkladu to, že se v domácnosti nemá křičet. Kočky totiž nemají rády hluk a dusnou atmosféru, takže jsme se snažili mu vyhovět, což nám bylo jedině ku prospěchu. No a kocour se zase od nás naučil otevírat si dveře, takže se dostal všude, kam se mu zamanulo. Někdy nepomohlo ani zamknutí dveří - ne, že by se ten filuta naučil odemykat, ale řval většinou tak, že se mu nedalo odolat a museli jsme ho pustit. Ven ale nikdy nechodil, jen na krátké procházky po chodbě v paneláku. Výlety na veterinu absolvoval za svůj život asi třikrát (pokud nepočítám ten poslední) a byl vždycky boj dostat ho do přepravky. Bránil se zuby drápy, až se to neobešlo bez krvavých šrámů na rukou. O zubech by mohla zase vyprávět moje dcera, která se s nimi dostala do úzkého kontaktu a odnesla to ošklivě zaníceným palcem. Kocourek tehdy byl hodně nemocný a u veterináře se jí do něj strachy zakousl. Po uzdravení svého činu trpce litoval a snažil se dceři všemožně omlouvat a lichotit.

Takhle roztomilý uměl být...

Sedmnáct let je dlouhá doba. Zažili jsme toho s Filipem spoustu a i když nás občas pozlobil, vždycky mu bylo odpuštěno. Možná ale, že i my jsme ho zlobili, takže to bylo určitě vzájemné. Jenže mi bylo poslední dobou jasné, že se blíží ta chvíle, které se každý majitel zvířátka nejvíc bojí. Filípek chřadl a poslední dobou vypadal čím dál hůř. Přestával žrát a čím dál hůř se pohyboval. Dříve mrštné zvíře mělo problém vylézt na židli a do postele jsem mu musela pomáhat. Když jsem jednoho dne přišla domů z práce a viděla, že kocour se doslova potácí a přepadává, věděla jsem, že už to přišlo. Konec. Zavolala jsem veterináři a domluvila s ním, kdy můžu přijít. Abych se přiznala, měla jsem hrozný strach. Z toho, jak to zvládnu a hlavně z toho, že kocour bude ve velkém stresu a budu mít problém ho na veterinu dostat. Ale chudáček už byl odevzdaný a vůbec se nebránil. Zabalili jsme ho do ručníku a deky a aby mu nebyla zima, ještě jsem si ho strčila pod bundu. K lékaři to je od našeho domu asi deset minut a já čekala, že se Filip alespoň nějak hlasově projeví. Ale nic - jen vystrčil hlavičku a rozhlížel se kolem, jako by se chtěl naposledy podívat na svět.

Velký kamarád byl i s Jirkou...

U lékaře jsme nejprve sepsali nacionále, a pak dostal Filípek uspávací injekci. Držela jsem ho v náručí než usnul, a poté mu pan doktor píchl eutanázii. Všechno proběhlo v klidu a rychle - ani jsem nečekala, že to bude tak klidné. Lékař nám vysvětlil, že kocourkovi selhávají ledviny, a proto je takřka permanentně obluzený - je to prý stav podobný opilosti. Takové kočky pak mohou mít problém s koordinací pohybů, nekontrolovaně mňoukají, nebo třeba sedí v koutě a dívají se do jednoho místa. U lidí se řeší tento problém dialýzou, u nemocné staré kočky už to nejde jinak než uspáním. Je to sice smutné, ale milosrdné, protože zvíře se jen zbytečně trápí.


Doma je teď podivné prázdno. Nemůžu si zvyknout, že nenacházím kocoura na jeho obvyklých místech - pořád čekám, kdy přiběhne se zdviženým ocáskem ke dveřím mě přivítat. Když krájím maso k obědu, v duchu přemýšlím, který kousek by byl pro něj, i když v poslední době už se mi ho nepovedlo nalákat ani na to. Lituji snad jen jediné věci a vyčítám si to - že jsem možná čekala moc dlouho a měla jsem chudáka Filípka nechat uspat dříve. Bylo to pro něj vysvobození...

Články o Filipovi:
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Pokud se ti článek líbil, klikni:-)

tady

Komentáře

1 Ponymanka Ponymanka | Web | 24. ledna 2016 v 11:01 | Reagovat

Nejlepší lék na bolest je další kotě.

2 valin valin | E-mail | Web | 24. ledna 2016 v 11:29 | Reagovat

Ach Robko, jak já ti rozumím, jednou mi kdosi řekl, že pořídit si domácí zvířátko je předem plánovaná tragedie. Já jsem se nad tím zamyslela  a došla jsem k názoru, že to tak opravdu je, ale že to za to stojí. Ten život se zvířetem opravdu stojí za smutek a slzy, když se se svými miláčky musíme rozloučit. Útěchou nám může být to, že svým zviřátkům můžeme dopřát důstojný odchod z tohoto světa, což u lidí nefunguje.
Je mi líto Filipa, ale dožil se požehnaného věku 17ti let. A je mi ho líto o to víc, že je, nebo tedy byl hodně a hodně podobný našemu Číčovi. Možná časem, až přebolí to nejhorší, si pořídíš a nebo jenom tak náhodou potkáš jiného kocourka, který ti zase vnese radost z kocouřího přítele, do života..

3 Robka Robka | Web | 24. ledna 2016 v 11:55 | Reagovat

[1]: Časem určitě.

[2]: Děkuji, Valin. To rčení je zčásti pravdivé, ale máš pravdu, život se zvířaty stojí za ten smutek. Jsem ráda, že jsem mohla být s naším kocourem tolik let, dožil se opravdu krásného věku. Budu uvažovat o novém mazlíkovi, ale teď si dám ještě chvíli čas. V budoucnu je mi ale jasné, že to dobrovolně podstoupím znovu.
Tvůj Číča je zatím v plné síle ( koukám, že naškrábal další článek), tak mu za mě dej pusu na čumáček.

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 24. ledna 2016 v 13:06 | Reagovat

To je mi líto. Časem bude líp...

5 Liliana Landštejnská Liliana Landštejnská | Web | 24. ledna 2016 v 13:14 | Reagovat

Sama mám doma dva kocourky a jednu kočku a už jsem nejednou přemýšlela nad tím, jaké to bude, až nebudou. Do takové chvíle je ale ještě dlouho - kocourci jsou takové odrostlé koťata a kočka nemá ani tři roky. Život s kočkou je nesmírně pestrý :-)

6 stastnavee stastnavee | E-mail | Web | 24. ledna 2016 v 13:26 | Reagovat

Ahooj, tvůj blog je úžasný. Moc se mi tady líbí :)

A k tématu, určitě bude zase všechno dobrý a bude lépe. Držím ti palce at se s tím dobře vyrovnáš:)

Já začínám s blogem a tak bych byla moc ráda, kdyby se někdo podíval i na ten můj, popřípadě zanechal názor.Předem děkuji moc,
pěkný zbytek dne,
Vaše Vee :-)

7 Opica Opica | Web | 24. ledna 2016 v 13:50 | Reagovat

Filípka je mi líto, ale určitě u vás prožil strašně pěkný kočičí život, který by mu mohla spousta jiných kocourů závidět...

8 Teeda Teeda | Web | 24. ledna 2016 v 14:18 | Reagovat

Ach jo... nevyhnutelný koloběh života...

9 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 24. ledna 2016 v 15:09 | Reagovat

Když loni v lednu umřela naše stará kočka ve věku necelých 16 let, umínila jsem si, že už další kočku nechci. Jak myslíš že to dopadlo? Neuteklo ani půl roku a manžel přinesl domů zatoulené kotě - kocoura. Za dva měsíce se objevilo další kotě, tentokrát holka. Brečela tak zoufale, že jsme si ji nechali taky. Takže ač jsem se zapřísahala, že další kočku už ne, nakonec mám dvě.

10 NoName NoName | 24. ledna 2016 v 16:29 | Reagovat

Chudák.. Celkem se nudím, tak trochu taky tu o mém něco napíšu.. Kocourka máme už asi 3 roky, nebrali jsme si ho v útulku ještě jako štěně, prostě byli jsme v útulku, a přemýšleli jsme nad jedním kotětem co tam bylo, a nad tímhle.. Jenže tenhle byl tak roztomilej.. Dali jsme si ho na klín, a nechtěl ani jít dolů.. A navíc prostě ty  
starší už jsou takoví chytřejší, nemusíte je moc nic učit, a tak.. Tak jsme to rozhodli tak, že si vezmem toho staršího. Byly mu 2 roky. Furt se jen mazlil, nezlobil, neshazoval kytky, prostě nic.. Jenže pak.. Moje sestra měla 2 psy, italský chrtíky, možná je znáte, možná ne.. A sestra byla s nimi na chalupě přítelovi prarodičů. Byl jsem tam i já, pozvali mě že tam můžu jet s nimi.. Tak jsem tam teda jel.. A pak jsme zjistili, že ten jeden žárlí na toho druhého, takže jsme nemohli nic dělat, a museli jsme si ho vzít prostě my.. Všech se furt bojí, na někoho si trošičku zvykne, že na něho už moc neštěká, nebo něco.. Hlavně nemá rád chlapy.. Často k nám jezdí jeden příbuzný, ten pes to prostě nepřežije, klepe se pod stolem a vrčí na něho.. No.. Nechtěl jsem tu psát o tom psovi.. Jenže ten problém byl v tom, že kocour byl u nás jako doma.. Taky že byl u nás doma. Takže jak mile přijel sem ten náš pes, tak ten pes si ho jakoby vyhnal nahoru, aby mu naznačil že dům je jeho, a byl tu "první". Kocour na něho ze začátku jen trošičku někdy zavrčel, ale neublížil mu, jenom když jsme je přibližovali k sobě. No takže.. Pes měl problém už ze začátku s tím, že kocour spí na svém pelíšku dole, a navíc ještě ten pelíšek je takovej ten na to topení, jak se to tam dá aby tam mohli ležet. Měl problém i s tím, že jedl na lince večeři.. Takže pes ho pomalu vyhnal až nahoru.. uběhlo zase pár měsíců, a pes měl problém dokonce i s tím, že slyšel kocoura jak nahoře je na záchodě, (ten záchod měl jakoby hned nahoře na schodech, takže on když slyšel jak v něm je, tak okamžitě vyletěl nahoru aby ho vyhnal, to už mě opravdu naštvalo, letěl i na kocoura jak mile ho viděl že se snažil jít pomalu na schody, kocour prostě se ho strašně začal bát.. Bylo mi ho strašně líto, takže už všechno, co bylo jeho měl v podstatě u mě v pokoji..
Asi před měsícem, už kocour pochopil že je silnější a chytřejší než ten pes.. Takže on prostě na férovku šel třeba až klidně i do půl schodů, a jednou dokonce až i na stůl co je dole přes schody.. Zjistilo se, že pes jen vyhání kocoura pouze když je v domě panička, moje máma, což nejsem já, takže když přijdu domů, pes se jedině klepe když vidí jak kocourek jde za mnou dolů.. Jakmile přijde panička, pes okamžitě vyletí nahoru na kocoura i přesto že tam ani není, asi aby ho neviděla nebo něco.. Prostě to dělá kocourovi jen když je doma panička.. A máma už po několika měsící může chodit zase do práce, (předtím nemohla, protože byla po operaci) takže kocour chodí často za mnou dolů, samozřejmě že jsem s ním více času asi nahoře, kocour furt spí.. Celkem se o něho bojím, protože tu mám umělou kytku něčím zavázanou po čem může škrábat, a on furt jí tu kytku, ta umělá kytka mu tolik chutná, že mě ani neposlouchá když mu říkám ať to nejí, včera jsme ji dali pryč, protože po ni zvrací. Chudák se snaží někdy dostat i do skříňky kde má všechny druhy dreamies, na Vánoce jsme mu všechny koupili. Kapsičku dostává jednou denně večer kolem 6. hodiny. A mistička granulí a vody vždy plná. Ten hajzlík mu sem chodí žrát i v noci ráno granule, protože ví že všichni spí, a pokud jich snědl hodně, tak to druhý den vypátráme protože po nich má sračku když jich sní hodně. Může ho to i zabít, což bych mu moc nepřál, ale když ho tu v noci vyženu  
jak jde zkontrolovat jestli spíme, tak začne vrčet a štěkat takže všechny vzbudí.. Kocour spí se mnou v posteli vedle mé hlavy. Takže nejhůř to odnesl od nás kocour no.. zajímalo by mě, myslíte že je dobré dávat 5 letému kocourovi jen jednu kapsičku večer? A upřímnou soustrast.

11 Robka Robka | Web | 24. ledna 2016 v 17:02 | Reagovat

[10]: Divím se, že pes si takhle prosadil svoje. Většinou si služebně starší zvíře zjedná pořádek ( my měli taky nejdřív kocoura, a pak psa, i když pes je takový hodný ťunťa). Náš kocour na psa zpočátku výhružně vrčel a zjednal si respekt, takže pes vůbec neměl šanci. No, tady bude pes zřejmě dominantní a je dobře, že kocour už se ho bojí méně (panička asi pejskovi nadržuje, takže proto je pak silnější "v kramflecích" a ví, co si pod její ochranou může dovolit:)). Myslím, že problém bude hlavně v tom pejskovi, kocour může z něj být nervózní, pak ožírá třeba i tu umělou kytku. Jinak jednu kapsičku na večer, pokud žere přes den třeba ty granule a má vodu, bych brala jako normálka, myslím, že pokud to není jediné jídlo (což určitě není), mělo by to kocourkovi stačit. Kočky mají rády pořád něco v misce, chodí žrát na etapy. Takže bych jen dohlídla, aby mu pes třeba nesežral granule a kocour pak chudák nehladověl. Nakonec - hladovou kočku určitě poznáš.

12 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 24. ledna 2016 v 17:02 | Reagovat

Vím o čem mluvíš. Dvakrát jsme to zažili s pejskem, pokaždé to bylo po 13,5 letech. Před více než rokem jsme se takhle museli rozloučit s jorkšírkou. Do dvou měsíců byla doma Barunka, také jorkšír. Nové štěně přineslo domů zase radost a pomohlo trochu zapomenout. Chce to čas, ale nový miláček hodně pomůže.

13 Robka Robka | Web | 24. ledna 2016 v 17:04 | Reagovat

[9]: Já myslím, že u nás to dopadne taky tak.:-)

[7]: Doufám, že se u nás měl dobře.

14 Robka Robka | Web | 24. ledna 2016 v 17:05 | Reagovat

[12]: Děkuji, myslím, že je to nejlepší lék na bolest.

15 Anonym Anonym | 24. ledna 2016 v 17:16 | Reagovat

Málem jsem se rozbrečela u článku. Je mi to líto. Snad is koupíte další, který bude mít stejné vlastnosti jako Filip. :)

16 NoName NoName | 24. ledna 2016 v 17:32 | Reagovat

[13]: Ani nedadržuje, když vyběhne na kocoura, nebo si na něho dovoluje, tak taky na něho zařve.. Prostě tahle rasa je zafixovaná na jednu osobu, a když se třeba s ní obejmeš, tak ten pes tě začne kousat, a hlídá si paničku..

17 NoName NoName | 24. ledna 2016 v 17:45 | Reagovat

[11]: Hele, on nejí tu trávu určitě z nervozity, on prostě to jí furt, i přesto, že je to trochu nepochopitelné že by si kocour vychutnával na umělé kytce.. Hlavní je, že už je ta tráva pryč, protože posledně z ní jedině zvracel, na druhou stranu bylo plus alespoň v tom, že trochu vyzvracel i chlupy co mu překážely v těle, dělaj se takové ty speciální kytky co žerou kočky, a pak by to měli vyzvracet a vyčístí se jim tělo.. Ale tohle ještě když tu nebyl pes, a měl to na balkóně tak to tam nejedl.. Ten kocour by potřeboval hlavně čerstvý vzduch.. Jak dlouho nebyl na balkóně, psa máme necelý rok.. A od té doby se chodí jen trošku procházet na okno.. A horší je ještě to, že máme takové ty štřešní okna.. Ale on je celkem opatrnej, ale teď bych si měl dávat pozor, protože jak jsou ty mrazy aby mu to neukouzlo.. Minule když ještě nebyl pes tak se na balkóně procházel přes to zábradlí, a jedno z jedné strany jsme měli kousíček k sousedovým balkónu.. Takže on někdy šel na sousedky balkón.. A MOŽNÁ by to asi přežil, pokud by spadl, není to moc metrů.. Rovnou tu napíšu, že jednou nám skočil z balkónu pes, a nic se mu velkou náhodou nestalo..

18 Robka Robka | Web | 24. ledna 2016 v 20:26 | Reagovat

[15]: Určitě si pořídíme další, stejné vlastnosti mít asi nebude, protože každá kočka je svá, ale to asi není ani nutné. Filípek bude v naší paměti vždycky jedinečný, jako každý živý tvor.
A děkuji ti za účast.

[16]: Tihle psíci jsou hodně závislí na svých pánech, ale kousat by asi neměli.

[17]: Chtěla jsem už předtím napsat, že je dobré kočce dávat nějakou trávu, aby se jí dobře trávilo a mohla pak i vyzvracet chlupy. Jinak s tím, že kocour potřebuje na vzduch - možná ano, ale kočky na druhou stranu v  bytě nijak nestrádají, pokud jsou tak zvyklé. Jestli kocourek chodí na okno a není to moc vysoko, asi by se mu nemuselo nic stát, ale přesto bych to neriskovala. Může si třeba zlomit nebo vykloubit nohu a to je taky dost nepříjemné. Na ten balkón bych ho asi pustila, pokud tam chce být, ale teď, když je zima, se mu možná moc chtít nebude.:-) Kočka má spíš radši, když si může svobodně běhat, ale ani to není bez rizika.

19 NoName NoName | 25. ledna 2016 v 7:06 | Reagovat

[18]: Právě že hodně dlouho nebyl na balkóně, a víš že mě ani vůbec nenapadlo že ho tam teď můžu pouštět když panička chodí domu kolem 6., a já jsem doma dřív.. Kocour je už zvyklej že když jsme doma sami, tak se ho pes bude jedině bát, když je dole. Takže kdyby jsem ho pustil na balkón, tak by nemusel mít problém. Sice teď je ta zima, takže tam ani já nechodím, ale třeba později, klidně i teď. Třeba bude chtít ven. Teď ráno trochu provokoval kocourek psa, panička byla nahoře v koupelně, takže on samozřejmě s ní, a kocour vždycky vyletěl z pokoje, zastavil se, a začal na něho vrčet. Setřel ho spíš pes, protože na něj vyletěl že kocour zakopl i svoje jídlo s pitím, až to vyletělo daleko.

20 Bev Bev | E-mail | Web | 25. ledna 2016 v 8:10 | Reagovat

Jaký krásný a dlouhý život u vás v lásce a pohodlí prožil. Ne každému kotěti se takhle poštěstí. Ale velmi dobře vím, že ani takový předlouhý kočičí život a veškeré pohodlí nedokáže úplně zaplašit smutek a pocit ztráty. Je ale moc dobře, když si člověk může říct, tak jako ty, že udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby měl kocourek nebo pejsek pěkný život a nakonec zvládl i to nejtěžší, zkrátit trápení, když není už jiná cesta.
Velmi krásně jsi to o Filípkovi napsala, dojalo mě to, vždycky si u takových článků vzpomenu na ty naše psíky a kočky, co už s námi nejsou.
Určitě se časem objeví nějaké nové koťátko, které bude toužit po bezpečném a útulném domově. :)

21 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 25. ledna 2016 v 17:32 | Reagovat

Tak tomu se říká láska. Krásně a citlivě sepsaný článek.. 17 let je úctyhodný věk, asi byl kočičák fakt spokojenej, že s vámi takhle dlouho držel. :) Rozumím té prázdnotě bytu. Když jsme u prarodičů přišli o psa, bylo to strašný. Prostě jsem jen seděla venku a koukala a žádnej hafan ke mně nepřiběhl.
Ale jak už tu někdo psal, nové kotě, to by byla radost. :)

22 Janinka Janinka | E-mail | Web | 25. ledna 2016 v 19:31 | Reagovat

Robko, to je mi moc líto. Ať je Filípkovi v tom kočičím nebi dobře.

23 Sugr Sugr | E-mail | Web | 25. ledna 2016 v 19:39 | Reagovat

Moc smutné psaní Robko, ale takový je život. My jsme měli vždy v paneláku "jen" andulky, ale věř, že když dosáhly svého věku a odešly do nebíčka, bylo to pro nás taky tak kruté jako je to nyní u vás...

24 Robka Robka | Web | 25. ledna 2016 v 21:27 | Reagovat

[19]: Koukám, že máte doma veselo.:-) Zvířátka se škádlí, žárlí na sebe a provokují se. Možná ten kocourek bude spokojený, pokud bude moct ven. Zkus to, zima by mu vadit tolik neměla.

[20]: Děkuji, Bev. Kocourek se narodil mamince, která byla nalezenec a někdo ji vyhodil březí - takže byl vlastně zachráněný dvakrát.
A kdo má rád zvířata jako ty, chápe ten smutek. I když vím, že to pro něj bylo nejlepší a nikdo tu věčně být nemůže. Stejně člověk ale vzpomíná a smutní.
Koťátko za čas určitě bude.
[21]: Dcera taky nechávala utratit starého psa (bydlí jinde, nebyl její), ale když jsem pak přijela a neviděla ho tam (vždycky se chodil pomazlit), bylo mi to taky líto. Náš pejsek měl v létě patnáct ( i když na to vůbec nevypadá), ale při představě, že mě to brzy čeká znovu, mi není moc dobře po těle. Pejska už si pořizovat nebudu, protože jsme oba v práci a pes je pak doma sám. Kočce to tolik nevadí, ale pes občas doma dovede pěkně řádit.
A děkuji.

[22]: Doufám, že si tam najde nějakou pěknou číču.

[23]: Já vím, Sugr. Taky jsme měli andulky, měli jsme morčata, křečky... každého zvířete mi bylo líto.

25 ANNihilation ANNihilation | Web | 26. ledna 2016 v 0:49 | Reagovat

Takovej brouček zlobivej to byl.. A u tebe se musel mít hezky, když se dožil tolika.. Tak ať to brzo přebolí :)

26 yellow yellow | 26. ledna 2016 v 11:38 | Reagovat

Je smutné, když se musíme po mnoha letech soužití rozloučit se zvířecím kamarádem. Bohužel nás to v říjnu také potkalo a doma najednou zavládlo smutno. Nejvíc se to podepsalo na našich, protože ti nejenže přišli o psího kamaráda, ale i já se ségrou trávíme doma stále méně času. Bylo tedy jasné, že hned na jaře bude nový pejsek. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsme před vánoci narazili na úžasné štěňátko, které se díky rozsáhlé konspiraci objevilo na Štědrý den pod vánočním stromkem zrovna když jsme rozbalovali dárky. Ségry přítel sice zapomněl dárku navázat mašličku se jmenovkou, ale ten jako by věděl komu patří, se vybatolil od pootevřeného okna za stromečkem přímo za svými novými majiteli. Od té doby máme doma opět veselo.
A o kočičího člena rodiny loni přišli pro změnu po dvaceti letech naši sousedé. Ale ani tam dlouho nevydrželi bez kocourka a domu již opět panuje černý rošťák.
Přeji Ti, ať Ti brzy dělá společnost další kočičí rošťák.

27 Robka Robka | Web | 26. ledna 2016 v 21:43 | Reagovat

[25]: Děkuji, snažím si zvyknout, že už tu není.

[26]: Tak to je super. Dáreček k Vánocům musel udělat největší radost. Těším se, až u nás bude taky veselo.

28 Egoped Egoped | E-mail | Web | 28. ledna 2016 v 23:30 | Reagovat

Sedmnáct let je úctyhodný kočičí věk. Sám jsem viděl, jak dokáže člověka rozesmutnit smrt zvířete i po mnohem kratší době. Zbytečné cokoliv dodávat. Ať tě to nebolí víc, než má...

29 Van Vendy Van Vendy | Web | 3. února 2016 v 22:25 | Reagovat

[1]: To nemusí být vždycky pravda.

Kocourek.
Byl osobnost. Sedmnáct let je sedmnáct let společného života, v dobrém i ve zlém. Zní to divně, ale je to tak. Zažila jsi s ním nejnemožnější a nejhezčí chvilky, zápasy o to, kdo z koho a pozdější vzájemný respekt...
Kocourek se měl u tebe úžasně. A semnáct let je opravdu požehnaný věk. Ale víš co, stejně vím jak ti bylo. I když víš, že mu jen usnadníš odchod, stejně je to srdce trhající. Já toho našeho šíleně obrečela (no možná i proto, že to byl záskok, měl ještě pár let čas) a dlouho jsem nechtěla žádného nového. Vlastně i po posledním pejskovi jsem nechtěla žádné nové štěně a to dodnes zůstalo.
Možná, že nějaké nové koťátko k vám přijde. Třeba i samo, náhodně, nebo jako dárek. Ale zatím věřím, že je po tvém kocourkovi prázdno. Oni totiž ti naši miláčkové také dokážou otisknout svou osobnost do míst, kde žijeme.
Tohle jsou ty záporné chvilky celého soužití se zvířátky. Je to jen jedna chvilka za celý ten zvířecí život, ale zase je tak intenzivní, že pořádně bolí.
Ale stejně tak zůstávají i vzpomínky na to pěkné a ty vzpomínky si nech jako hlavní.

30 Robka Robka | Web | 3. února 2016 v 23:37 | Reagovat

[28]: Děkuji

[29]: Jeden živý tvor se druhým nahradit nedá. Je to tak. Znám pár lidí, kteří si po smrti zvířete hned pořídili další. Každý to má jinak. Nové zvířátko by nemělo být náhradník a nálepka na bolest. Já si počkám, až ... Ale vím, že bez kočky nemůžu být.
Díky Vendy za komentář. A chápu i tvé rozhodnutí nemít dalšího pejska. Ono je to někdy vážně bolestné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama