Spoutaná realita

16. ledna 2016 v 22:48 | Robka |  Téma týdne
Než se z malého dítka stane dospělec, musí vstřebat slušný soubor příkazů a zákazů. Čím vyspělejší je společnost, tím více jich je - a dá se říct, že jich neustále přibývá. Odevšad na nás útočí rady a pravidla, která mnohdy popírají to, co známe z dřívějška a snaží se nás přesvědčit, že jen s jejich dodržením můžeme prožít šťastný život. Začíná to v podstatě už před narozením človíčka - tedy v době, kdy nerušeně dlí v temnotách matčina těla a všemi silami se připravuje na ten krásný svět, který ho čeká venku. Jeho rodiče zatím neúspěšně čelí toku informací ze stran lékařů, výživových poradců a zkušeného příbuzenstva, které radí obvykle protichůdně - co jeden potvrdí, druhý vzápětí popře. Zploditelům z toho jde hlava kolem a většinou se snaží dodržet vše, co je doporučováno - pak ovšem ve své naivitě hledají další rady a zjišťují, co všechno asi dělali špatně. Nejhorší je, když si pak za pár let po narození potomka přečtou nějakou chytrou příručku, v níž tehdy doporučované bude nyní zavrhováno jako škodlivé pro dítě. To pak může u milujících rodičů způsobit slušné trauma.



Když se mládě narodí, téměř vzápětí se ho snažíme sešněrovat do jakýchsi tabulek. Nejprve jsou to tabulky dovednostní, v nichž se píše, v kolika týdnech se musí usmát, kdy poprvé zvedne hlavičku nad podložku a v kterém věku je nejvhodnější začít s vysazováním na nočník. Některé maminky berou porovnávání jako sport a soutěží s ostatními o metu nejinteligentnějšího a nejšikovnějšího dítka - což ovšem může být narušeno, pokud se potomek z nějakého důvodu nevyvíjí tak, jak je od něj očekáváno. Pak takoví rodiče chodí pro radu k lékařům, jsou celí ustaraní a snaží se ze všech sil, aby se deficit srovnal. Přitom je jisté, že jsme se nenarodili podle kopíráku a každé dítě má své rezervy jinde.


Zdravý človíček, jenž se úspěšně probojoval všemi tabulkovými mírami, váhami a dovednostmi, je vzápětí šněrován dalšími konvencemi. Musí se totiž při tom všem ještě učit vše, co se smí a nesmí - přičemž toho, co se ve slušné společnosti nesmí, prudce přibývá. Dítě je jako nepopsaný list a všechno do sebe vstřebává. Samozřejmě nejvíc to, co je zakázané - takže neslušná slůvka, která před ním vypustíme, bude umět jako první. Těžko mu vysvětlíme, že to, co nechceme, sami děláme - jen z pozice dospěláka si to umíme omluvit. Jenže my, spoutaní konvencemi a příkazy, dobře víme, kde si můžeme ulevit. Mládě ve své upřímnosti klidně použije vulgární výraz, kterým jsme doma ocejchovali tetičku či sousedku, a vmete jí ho do očí, když to nejméně čekáme.


Nejhorší období ovšem přijde, když z tepla domova zamíříme do výchovných a vzdělávacích zařízení. Pokud nám něco doma procházelo, tady už to nejde. Však také někteří rodiče dětem rádi školkou a školou vyhrožují a říkávají: "počkej, tam ti dají, tam teprve uvidíš..." No a dítě vidí. Všude se po něm vyžaduje naprostá poslušnost a vlastní názory se většinou odsouvají jako nevhodné a zbytečné. Škola potlačuje kreativitu ještě víc a vyžaduje biflování pravidel a pouček, přičemž ti, kteří se jim nebrání, bývají nejvíce ceněni. Dětem bývá naléváno do hlav to, co vymysleli jiní, aniž by se po nich chtělo vlastní myšlení. To je naopak bráno jako škodlivé a nežádoucí a mnohdy děti, které pronáší své názory, jsou považovány za problematické.


A to vlastně pokračuje i v dospělosti. Naše myšlenky utváří plíživě to, co je nám předkládáno. Čteme pečlivě vybrané informace, které jsou pro nás shromažďovány - a aniž bychom o probírané události něco věděli, tvoříme si podle nich Názor. Zatímco v dávných dobách bylo zvykem pustit se do světa a všechno si osahat, dnes se spoléháme na virtuální zdroje. Pokud má člověk něco podloženo vlastní zkušeností, není tak jednoduché ho zviklat. Jenže dnes nemusíme chodit do světa, svět přijde za námi - díky zprávám, novinám, internetu. V jaké podobě k nám svět chodí, o tom si asi povídat nemusíme. Lidé, kteří se bojí, jsou nejlépe manipulovatelní.


Je to pochopitelné - máme strach o své zdraví, rodinu, peníze. A všude kolem nás jsou vyškolení, fundovaní poradci, kteří nám říkají, co máme dělat, abychom si zdraví, rodinu a peníze udrželi. Čím je svět kolem nás komplikovanější, tím více jich potřebujeme, protože nejsme zvyklí přemýšlet. Vždycky to za nás dělal někdo jiný - rodiče, učitelé, šéfové v práci, politici. Ti všichni nám říkali, co máme dělat, abychom se stali... ne snad šťastnými, ale schopnými obstát. Jak říká Dušek - být Někdo - jako bychom snad předtím nikým nebyli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Pokud se ti článek líbil, klikni:-)

tady

Komentáře

1 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 17. ledna 2016 v 7:57 | Reagovat

Zajímavé, pravdivé a bohužel smutné...Ten hle korzet moderní doby nás více či méně  formuje všechny. Jen aby v budoucnu nepotřebovali rádci našich rádců své vlatní rádce...:-)))

2 Janinka Janinka | E-mail | Web | 17. ledna 2016 v 8:49 | Reagovat

Skvěle sepsáno!
Čtyři dohody pana Duška bylo to nejúžasnější, co jsem kdy viděla. A také nejpravdivější :-).

3 Egoped Egoped | E-mail | Web | 17. ledna 2016 v 9:37 | Reagovat

Jedině štěstí, že se mezi všemi těmi vyškolenými, fundovanými poradci a odborníky dá narazit i na takového, který to myslí opravdu v dobrém :) Jinak by to byl teprve smutný příběh...

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. ledna 2016 v 10:56 | Reagovat

Vlastní vstřícný ale zároveň i zdravě kritický přístup k tomu, co k nám doléhá, a zároveň i k tomu, co sami vytváříme, je základní věc, od které by se mělo vše odvíjet. Tohle se ale málokdy podaří vštípit ve škole, i když je sebeosvícenější, to jde jedině osobním příkladem, nejlépe ze strany rodičů. Ale vždycky je to v důsledku jen na nás, jak se ke skutečnostem světa postavíme, a můžeme to (někdy naštěstí, jindy bohužel) kdykoli změnit.

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 17. ledna 2016 v 13:01 | Reagovat

Ano, lisdstvo vstoupilo do doby návodné a příručné.
Čtěte pozorně příbalový leták.
Norimberský trychtýř je od 1.1. ve slevě.

6 Miloš Miloš | Web | 17. ledna 2016 v 18:39 | Reagovat

Dřív se taky říkalo "Počkej, až půjdeš na vojnu, tam budeš muset poslouchat a držet hubu a krok." :)

Na malých človíčcích nejvíc obdivuji, že se za rok nebo dva naučí cizí jazyk. To by se docela hodilo v dospělosti.

7 Bev Bev | E-mail | Web | 21. ledna 2016 v 14:33 | Reagovat

Smutně pravdivý závěr. A co se týče výchovy dětí, jsem ráda, že to mám z větší části za sebou. Při těch nejnovějších poznatcích a trendech bych si snad nejdřív musela doplnit patřičné vzdělání, abych na to stačila a pak teprve rodit.:D

8 Robka Robka | Web | 23. ledna 2016 v 9:38 | Reagovat

Moc pěkně děkuji všem za komentáře a omlouvám se, že odpovídám tak pozdě!:-)

[2]: Mě také Dušek oslovil.:-)

[3]: Určitě ano. Lidé, kteří nás mají rádi a kterým na nás záleží.

[4]: I když nás během života spousta věcí ovlivní ( jak dobře, tak špatně), stejně je to jen na nás, jak se k němu postavíme.

[5]: Takový trychtýř by musel mít pořádně výživný příbalový leták, i s vypsáním všech nežádoucích účinků.:-)

[6]: Tak na vojně jsem nebyla, to neznám.:-)
Děti se v útlém věku učí rychle. Dcera se jako malá učila němčinu (byly jí necelé tři roky), ale bohužel neláska k tomuto jazyku způsobila, že dnes se němčinou nedomluví. Naštěstí umí dost obstojně anglicky.

[7]: No, já si taky říkám, co bych dělala, kdybych teď měla být matka čekatelka.:-) Asi je lepší někdy nevědět.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama