Bábušky z Černobylu

3. dubna 2016 v 11:34 | Robka |  Nezařazené
Šestadvacátého dubna letošního roku uplyne rovných třicet let od největší jaderné havárie a katastrofy v dějinách lidstva. Čtvrtý reaktor sovětské jaderné elektrárny v Černobylu po souhře mnoha nepříznivých okolností ( mezi něž patřila špatná konstrukce i selhání lidského faktoru) krátce po jedné hodině po půlnoci explodoval. Při explozi byl poškozen kryt reaktoru o váze tisíce tun a ze vzniklého "komínu" bylo do atmosféry vyvrženo ohromné množství silně radioaktivního grafitu. Následný požár byl zpočátku likvidován jako obyčejný oheň nic netušícími jednotkami hasičů - samozřejmě bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Žhavé jádro při styku s vodou znovu vybuchovalo, což přispívalo k dalšímu úniku radiace. Otevřený oheň se podařilo uhasit až během několika hodin, po nichž už bylo mnoho těchto pracovníků nenávratně poškozeno obrovskými dávkami záření. Na jejich památku také stojí dnes v Černobylu pomník, připomínající první oběti této tragédie. Následný požár v nitru reaktoru však trval plných deset dní a během té doby neustále unikala smrtelná radiace a zamořovala nejen území kolem elektrárny, ale postupně celou Evropu a severní polokouli.



Evakuace osob probíhala pozvolna - po třech dnech od havárie byli vystěhováni všichni obyvatelé Pripjati, města, které bylo od elektrárny vzdáleno jen dva kilometry a další lidé, žijící v oblasti, kterou dnes známe jako Zakázanou zónu. Nikdo jim neřekl, co se stalo, nikdo je neinformoval o velkém nebezpečí a zdravotních následcích. Sovětský svaz se snažil havárii ututlat a i v médiích bagatelizovat. Vzpomínám si velmi dobře na tu dobu, kdy nás tehdejší režim ubezpečoval, že se vlastně nestalo nic víc, než jen "neuspokojivá situace". Tato situace ovšem připravila o život mnoho lidí a dalším přivodila nezvratné zdravotní následky, s nimiž se dnes na Ukrajině potýkají další a další generace lidí, především dětí.




Z názvu článku je však patrné, že o dětech psát nebudu. Bábušky z Černobylu - to je název dokumentárního filmu promítaného u nás v rámci festivalu Jeden svět. Byl natočen v roce 2015 režisérkami Anne Bogart a Holle Morris v průběhu osmnácti dnů, které za přísných bezpečnostních opatření strávily v zakázané zóně. Třicetikilometrový okruh kolem Černobylu je rozdělen - v nitru je nejnebezpečnější desetikilometrová zóna, kde se nacházejí úložiště jaderného odpadu. Dříve v této oblasti byly vesničky, v nichž po generace žili lidé. Právě mnozí z těchto obyvatel se nehodlali smířit s vystěhováním ze svých milovaných domovů a i přes rizika se záhy po havárii vraceli zpět. Samozřejmě tak činili ilegálně. Jedna z "bábušek" ve filmu popisovala, jak putovala sedmdesát kilometrů pěšky, aby se dostala zpět do svého domku. Nevěděla, jestli to přežije, ale byla odhodlaná zemřít - tak silná byla její touha po domově.


Film Bábušky z Černobylu představuje několik stařenek, které se po havárii vrátily zpět a dnes žijí v jednom z nejzamořenějších míst na světě. Toto všechno si uvědomujete, když sledujete dokument - zároveň ale vidíte vitální a optimistické ženy, zvyklé na tvrdé podmínky a naprostou soběstačnost. Bábušky vám takřka přirostou k srdci svým osobitým humorem, neuvěřitelnou láskou k domovu, i vzhledem, který připomíná babičky z pohádek. Na svých zahrádkách si pěstují zeleninu, v lese sbírají houby a plody, v řece chytají ryby. To vše i přesto, že radioaktivní stroncium a cesium v půdě dosahuje svého poločasu rozpadu. Síla a chuť žít tam, kde se narodily, vyrostly a vychovávaly děti, je ale silnější.


Do zóny se po havárii vrátilo asi 1200 převážně starých lidí - dnes jich tam jsou odhadem asi dvě stovky. Babičky ovšem nežijí společně v jedné vesnici, ale v jednotlivých usedlostech, které jsou od sebe poměrně dost vzdáleny. Celý obrázek rámuje malebná krajina plná zvěře i zeleně a všudypřítomné nebezpečí připomínají jen neustále pípající dozimetry filmařů. Radiace je v zóně různě vysoká - podle toho, jak padaly úlomky paliva z reaktoru. Některá místa jsou "čistá", jinde je radioaktivita velmi vysoká. Samozřejmě nejvíc ji vstřebávají kupříkladu houby, které bábušky bez obav konzumují. To, že jim neublíží, se dá vysvětlit tím, že radioaktivní cesium a stroncium v přírodě podstatě kopíruje draslík a vápník. Těla starých lidí vstřebávají méně těchto látek. Pokud by se takto živil mladý člověk, zřejmě by si zadělal na obrovské problémy. Nakonec - jak jedna z bábušek podotkla - radiace se nezastavila o ostnaté dráty zóny a v oblastech mimo ni žijící děti jsou v daleko větším nebezpečí.


Poklidný život stařenek na místě, kde se doslova zastavil čas, je téměř idylický. Pokud si ale člověk uvědomí, co všechno musí zvládnout, aby zde přežily, musí smeknout pomyslný klobouk. Nejsou tu žádné obchody, kde by se daly nakoupit potraviny, není zde doprava, lékař. Jednou za čas za babičkami přijedou pracovníci, kteří měří radiaci a dovezou jim chléb. Jednou měsíčně ( pokud se zadaří ) přijede auto s poštovní doručovatelkou, která babičkám přiveze důchody, trochu jídla a zkontroluje je. Horší situace je v zimě, kdy se auto do zóny nedostane a v bývalých vesnicích se potulují smečky vlků. Vypadá to však, že i přesto jsou babičky šťastné. Jsou doma, jak zdůrazňují a to je pro ně nejdůležitější v životě. Stesk po domově by je možná dokázal zahubit dřív, než se to povede radiaci. Vitální bábušky doplňuje obrázek vysídlených starých žen, které viditelně trpí v touze vrátit se domů a chybí jim lesk v oku a vtip, kterým naopak bábušky překypují.


Dokument díky těmto neobyčejným ženám dostává vtip a spád. Pohled na bábušky, které se sešly u příležitosti společné oslavy Velikonoc, při níž si vesele zpívají a popíjejí samohonku (sbohem, rozume, sejdeme se zítra!), je milý a hřeje u srdce nefalšovanou srdečností. Jak povídají o svých životech, uvědomíte si, co všechno prožily a přežily - hladomor za dob Stalina, válku, komunisty. Manželé těchto stařenek byli většinou zaměstanci elektrárny a zemřeli - mnohdy ani život s nimi nebyl lehký, jak prozrazuje vyprávění. Teď je čas, kdy jsou konečně svobodné, ale dohání je věk, samota a nemoci stáří.


A ještě jeden pohled dokument nabízí - a to na nelegální turisty, kteří pronikají do zóny. Jsou to především mladí lidé, fanoušci počítačové hry S.T.A.L.K.E.R., pro něž je pobyt v nebezpečném území adrenalinovou zábavou. Pořizují si videa, na nichž popíjejí radioaktivní vodu z řeky Pripjať u elektrárny, lezou na skládky radioaktivního odpadu. Silný kontrast ve filmu je okamžik, kdy se jedna z bábušek v lese setká s těmito "dobrodruhy". Střetávají se v něm dva světy - nerozumný hazard stalkerů, jejichž jediným motivem je umístit svá šokující videa na youtube a vyrovnaný klid žen, které dožívají život ve své domovině i s vědomím rizik.


Film mě velmi oslovil a dalo by se říct, že jsem si bábušky doslova zamilovala. Přeji jim, aby dožily v klidu a míru a aby je jejich víra, láska k životu a neutuchající optimismus neopustily. Když jsem tento film sledovala, vzpomínala jsem neustále na své klienty ( pracuji se starými lidmi jako pečovatelka) a říkala si, že by neškodilo, kdyby ho viděli. A také jsem si uvědomovala, jaká pravda tkví v tom, že domov je to nejdůležitější, co máme. Ve stáří to platí dvojnásob. Pokud člověk žije tam, kde je zvyklý - a je jedno, že to třeba neodpovídá našim představám o dokonalosti a o tom, jak by to mělo být - většinou je spokojený. Pokud je ale násilně přesazen, psychicky to těžce snáší a často rychle umírá. Byla jsem toho svědkem často, proto bábuškám fandím. Jsou to obdivuhodné ženy.


Zajímavý dokument o černobylské přírodě


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Pokud se ti článek líbil, klikni:-)

tady

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 3. dubna 2016 v 11:52 | Reagovat

Robko zrovna jsem v týdnu četla článek:
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-svet/383003/reporter-blesku-byl-v-roce-1986-v-cernobylu-fotil-jsem-jadernou-katastrofu.html
takže..., film shlédnu též, díky za tip.
Tak smutná událost, tak hrůzostrašné následky, často si říkám, co jsou "problémy" dnešních blogerek s jejich miláčky proti takové hrůze! :-(

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 3. dubna 2016 v 11:52 | Reagovat

Byla jsem vyhodnocena jako SPAM!
Že by mě už Standa zakázal i komentáře?:-)

3 Robka Robka | Web | 3. dubna 2016 v 11:56 | Reagovat

[2]: Ne, to byla reakce na odkaz v komentáři. Taky se mi to stává, když posílám komentář s odkazem, někdy mě to zablokuje.:-) Už jsem to napravila. Film určitě zhlédni, je moc zajímavý, místy dojemný, ale díky babičkám i humorný.

4 Fredy Fredy | Web | 3. dubna 2016 v 13:43 | Reagovat

Doopravdy pěkně napsaný článek... :-) ;-)

5 Meduňka Meduňka | Web | 3. dubna 2016 v 13:44 | Reagovat

Pamatuju si, že tenkrát jsem byla zrovna na mateřské a fakt jsem nějakou dobu věřila tomu, že vše je pod kontrolou a k nám se vlastně radiace ani moc nedostane :(
Na ten film se podívám.

6 Robka Robka | Web | 3. dubna 2016 v 16:27 | Reagovat

[4]: Děkuji!

[5]: Já byla tenkrát student a pamatuji si, že rodiče se tehdy stavěli s nedůvěrou k informacím z médií. Pamatuji si i to, jak pršelo a matka říkala, že nám padá radioaktivní déšť. Otcův známý byl v té době v Košicích a spálil se na sluníčku. Udělaly se mu skvrny po celém těle. Naše sousedka byla v té době v Kyjevě a po příjezdu onemocněla rakovinou. Naštěstí se z toho po pár letech dostala... Nejhorší byla neinformovanost, lhaní a zlehčování celé situace. Jenže tehdy to jinak ani nebylo možné.:-(

7 Janinka Janinka | E-mail | Web | 3. dubna 2016 v 20:19 | Reagovat

Velice ti děkuji za tento článek, opravdu dlouho jsem nenarazila na nic tak kvalitního a čtivého. A děkuji za tip na dokument, určitě, až bude možnost, se podívám, zatím jsem o bábuškách jen četla.

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. dubna 2016 v 21:57 | Reagovat

Měl jsem tu výhodu, že jsem se v té době mohl dostat k technice, která dokázala měřit radioaktivitu. Pamatuju se, že nejvíc jsme naměřili po přechodu hlavního mračna, když silně zapršelo a my jsme měřili radioaktivitu prachu naplaveného kolem dejvických kanálů. A v televizi se ve stejnou dobu bezostyšně lhalo, že je všechno v pořádku a pod kontrolou.

Babičky zaslouží vyseknout poklonu. Shodou okolností jsem dnes viděl reportáž o podobném dědečkovi z oblasti poblíž Fukushimy bylo to něco podobného, jenom on je v tom evakuovaném prostoru sám a stará se o zvířata svých sousedů, kteří už se do oblasti nevrátili.

9 Robka Robka | Web | 3. dubna 2016 v 22:54 | Reagovat

[7]: Já děkuji za přečtení a určitě se podívej.

[8]: Ano, ten déšť byl radioaktivní, u nás pršelo také. Přístroje na měření jsme neměli, takže nevím, jaké hodnoty u nás byly. O tom pánovi mi dnes povídala máma, jak se tam stará o dobytek. Ale mléko od krav prý nepije. Je ale hrozné, že tam zůstal úplně sám.

10 Šárka Šárka | Web | 3. dubna 2016 v 23:15 | Reagovat

Tohle bych moc ráda viděla. Na černobylské oblasti je něco fascinujícího. Bábušky musí být už tak silné ženy a kouzlo jejich bývalého domova jim muselo ještě dodat sil. Ráda bych viděla, jak žijí, jestli mají mezi sebou i nějaké mladé, nebo jestli si opravdu vystačí samy. A co vůbec v takovém kraji dělají s důchodem? :) Určitě by bylo velice motivační to pustit tam, kde pracuješ.

11 Robka Robka | Web | 3. dubna 2016 v 23:23 | Reagovat

[10]: Mladí tam nejsou, jen mezi pracovníky, kteří jsou v zóně třeba jako průvodci, měří radiaci, nebo pracují přímo v elektrárně. Prý tam mohou být jen patnáct dnů v měsíci.
Vystačí si samy, spolu se schází, jinak mají i mobily, což je fakt legrační, ale asi by se bez nich neobešly. Peníze mají na to, aby si - pokud dorazí pojízdná prodejna, nebo pokud se dostanou mimo zónu - mohly nakoupit věci, které si vypěstovat nemůžou, třeba mouku, cukr, kávu. A promítání u nás by bylo fakt přínosné, ráda bych viděla, jaké by byly reakce.

12 Milo Milo | Web | 4. dubna 2016 v 8:15 | Reagovat

Úplně jsi mě nalákala film vidět. Zajímavé je, že v tom strašně zamořeném prostoru se příroda s následky dokázala vypořádat, stromy rostou, houby jsou snad ještě větší než normálně a zvěři se tam také daří.
K čemu ale babičkám důchody jsou, tam si asi kromě dováženého chleba moc nenakoupí.
Snaha ututlat katastrofu byla opravdu silná, tehdy začátkem května v Kyjevě startoval Závod míru a cyklisté ze socialistického bloku si nemohli dovolit tam nejet.

Zóna je však dnes přitažlivá i pro turistiku, nejen pro dobrodruhy, kteří tam proniknou na vlastní riziko, ale i organizovanou, kde návštěvníci dostanou ochranné oděvy a jsou si prohlédnout místo činu.

13 Miloš Miloš | Web | 4. dubna 2016 v 8:16 | Reagovat

[12]: Jsem Miloš :)

14 Chudobka1970 Chudobka1970 | Web | 5. dubna 2016 v 0:36 | Reagovat

Tak lákat umíš velmi dobře :-) Mám film zapsaný a jsem docela dost zvědavá :-) Jinak tu dobu si moc dobře pamatuju. Měli jsme strach, že budeme pít radioaktivní mléko a socialistické vedení nám velmi jasně dalo najevo, že tohle tedy rozhodně není žádná pravda...

15 Robka Robka | Web | 5. dubna 2016 v 18:48 | Reagovat

[12]: Pamatuji si, že jsem někde četla, že odmítnout jet ten závod by znamenalo prakticky zničení kariéry a ohrozilo by to pravděpodobně i jejich rodiny. Tohle bylo hrozné - z politických důvodů hazardovat se zdravím lidí. Bohužel to byla taková hnusná doba.
Turistiku v zóně možná částečně chápu, i když mi přijde strašně neetické jet se kochat na místa, kde zemřelo tolik lidí a kde se stala taková hrůza. Stačí mi se na to dívat v dokumentech a působí to na mě už tak stísněným dojmem. Ale proti gustu...

[14]: Myslím, že se ti bude film líbit. Socialistické vedení nás vodilo tehdy za nos. Nejhorší je, že se to stalo na jaře, kdy všechno bylo v růstu a i v zamořených oblastech probíhala normální sadba plodin. My tady sice bojkotovali mléko, ale ti lidi tam to měli stokrát horší.

16 Bev Bev | E-mail | Web | 6. dubna 2016 v 14:51 | Reagovat

Film si hned ukládám do paměti, napsala jsi to tak krásně, že se na to musím podívat. Takové sympatické, pěkné babičky se opravdu hned tak nevidí. Je to skoro neuvěřitelné, že jejich touha po domově byla tak silná, že šly i do takového rizika. A stejně tak obdivuhodná je schopnost přírody regenerovat, otázka je jak ještě dlouho nám takové kiksy bude promíjet.
Neobyčejně pěkný a zajímavý článek. :)

17 Robka Robka | Web | 7. dubna 2016 v 21:56 | Reagovat

[16]: Touha po domově přebila riziko. Navíc - tyhle babičky se daleko víc bály hladu než neviditelné radiace.
Děkuji za pochvalu, Bev.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama