Rčení, průpovídek a přísloví, v nichž hraje hlavní roli jeden z největších živlů, je spousta. Stačí si připomenout - zahořel láskou ( srdce plane, lýtka se zapalují), dal ruku do ohně ( nestrčila bych ji tam ani za nic), oheň je dobrý sluha, ale zlý pán či co tě nepálí, nehas. Zapálit se můžete nadšením pro dobrou věc (možná i pro špatnost), stejně tak lze rychle vyhořet z přílišné horlivosti ( to se stává při zápalu pro dobro, u zla bych s vyhořením váhala). Syndrom vyhoření hrozí zejména lidem, kteří se angažují v péči o jiné, a i na veřejnost sem tam unikne nějaký ten případ totálního vyhoření, kdy se z původně pomáhajícího člověka stane (dle titulků bulvárního tisku, kde to píšou s velkými písmeny) vraždící Bestie.
Je faktem, že takovou malou bestií se můžete stát, i když zrovna nepracujete ve zdravotnictví či školství. Na to, abyste měli zaděláno na problém, si stačí pořídit něco živého. U mě to funguje v případě kytek, které vraždím s neúprosnou pravidelností - a to přitom cítím takové vzplanutí a nadšení při spatření krásné rostlinky v obchodě! Jenomže jen co ji přenesu do svého domova a zapáleně se na ni vrhnu, abych ji opečovala, pravidelně po pár dnech (u silnějších jedinců po týdnech) to dopadá stejně. Mé nadšení vyhasíná ruku v ruce s květy a listy, až vyhasne úplně a původně živá rostlina končí na smetišti. Má zrůdná porucha už vygradovala do té podoby, že mi ze všech rostlin doma zůstal jen fikus, kterému říkám Kostěj nesmrtelný, neboť vydrží i čtrnáct dnů bez vody. Jsem si vědoma toho, že už nesmím domů přitáhnout žádnou kytku, ale posledně jsem neodolala něžné fialkové kráse primulky, již nabízel náš obchodní řetězec v rámci příchodu jara, a jak to dopadlo? Vydržela týden.
Je mi to líto, protože neberu kytky jako věci, jenže ony mají nevýhodu - neřeknou si, co chtějí. Myslím, že kdyby mluvily, bylo by to daleko lepší a asi bych i já, zahradnický barbar, slavila pěstitelské úspěchy. Stačilo by třeba, kdyby se omezily na hesla: "Vodu!", "Moc vody!", "Hnojit!" a tak podobně - jenže naučit kytky mluvit, to by dalo práce. To nedokázal ani král Miroslav a to byl nějaký Mičurin. No ale jak mi teď dochází - kdyby zase nějak moc remcaly, tak by to asi šlo hezky na nervy. Možná by se pak staly silně autoritativní, začaly mě komandovat a budit v noci... ne, ne. Třeba bych jim pak nedokázala odmítnout, říci ne ( to je pro předcházení vyhoření zejména důležité!) a postupně by ve mně narůstala touha zakoutit jim stvolem či stonkem. To raději pro klid duše zkrotím své zapálení pro zeleň a budu se jí chodit kochat jen do přírody, kde roste tak nějak sama a působí uklidňujícím dojmem pro oko i duši.
