Ztracena v Prdech

26. března 2017 v 13:22 | Robka |  Píšu vám
Existují v životě člověka témata, o nichž jaksi nerad hovoří, a tím méně ve slušné společnosti. Celý život jsme vychováváni k tomu, abychom krotili některé pochody organismu a i mnohé chytré časopisy nám radí, jak se s nimi vypořádat se ctí a bez ztráty kytičky. No, nebudu chodit kolem horké kaše, jedná se - jak jste asi pochopili z názvu článku - o prdy.

V mých představách jsou prdy jakýmsi měřítkem důvěry. Jistě každý z vás má kolem sebe spoustu přátel, s nimiž se o ně nedělí a jen hrstku vyvolených, před kterými prdí bez uzardění. Říká se, že pravá láska se pozná právě podle prdů, a něco na tom bude. Lidé, kteří spolu žijí nějaký čas a důvěřují si, před sebou bezostyšně plyny vypouští, na rozdíl od časné zamilovanosti, kdy se snaží působit, jako by ani žádná střeva neměli. Leckdy pak může docházet v lepším případě k trapným situacím a v tom horším již k tělesným obtížím, kdy zadržené prdy v organismu simulují srdeční záchvat či problémy s dechem. Horší to v tomto případě mají ženy, neboť u nich se čeká, že budou étericky něžnými a voňavými bytostmi a - přiznejme si to otevřeně - ono to po konzumaci některých jídel není zkrátka dost dobře možné.



Pokud už se "povede" nějaký ten pšouk upustit ve společnosti, snažíme se to většinou maskovat třeba tím, že zavržeme židlí (to je oblíbený způsob maskování prdu na poradách v práci či ve škole), nebo náhlým záchvatem kašle (lze použít v dopravních prostředcích), ale nelibá "vůně" střevních produktů nás vesměs stejně prozradí. Lidé se pak od takového hříšníka odtahují, pochichtávají se, nebo si dokonce drží nos. Existuje ale jedno místo, kde jsou prdy vítány s radostí, ba dokonce s nadšením.


Když jsem se před několika týdny dozvěděla, že mě čeká operace, jala jsem se studovat různé články na internetu. Dočetla jsem se také - jak jinak - o důležitosti prdů po zákroku. To mě naplnilo obavami. Jakožto člověk stydlivý nerada ventiluji svá střeva v přítomnosti cizích lidí, a také nepotřebuji cítit přítomnost ventilace cizí, což, jak jsem věděla, mě ovšem nemělo minout. Dopředu jsem se zásobila prostředkem na úlevu od těchto potíží a myslela, že mám napůl vyhráno. Napůl, neboť jsem nevěděla, jakými spolutrpiteli mě osud obdaruje - jen jsem předpokládala, že to budou zřejmě ženy staršího věku a po zkušenostech z práce jsem tušila, že ty už si na žádnou éteričnost nehrají.


Po příchodu na nemocniční pokoj se ukázalo, že mé předpoklady se naplnily. Dvě starší ženy obsadily postele vedle mě a hned se hbitě začaly bavit o svých zdravotních problémech. Zacpala jsem si poněkud nezdvořile uši špunty Ipodu, který mi zapůjčil můj drahý syn, a v duchu si gratulovala k tomu nápadu. Z příjemného snění mě vyrušila sestřička, která slibovala, že nás před operací pěkně upraví, abychom se líbily, a také že nám trochu propláchne vnitřnosti. Naštěstí oddělení disponovalo dostatečným počtem záchodových mís, takže předpokládaná bitka o WC neproběhla, a s už čistými útrobami jsme zalehly k (v mém případě velmi trhanému) spánku.


Den operace se přiblížil velmi rychle a když mě vezli na tazvaný dospávací pokoj, kde jsem měla čekat, připadala jsem si jak v pohádce o Sněhurce a sedmi trpaslících. Několik bělostných postýlek stálo v řadách, vždy odděleny bílou záclonkou a několik drobných postaviček s barevnými turbany se neslyšně a velmi pomalu pohybovalo po místnosti. Pak přišel hlavní trpaslík a bez okolků mi píchl do žíly něco, čemu říkal antibiotika, no a už to netrvalo dlouho a jelo se. Strach mě na chvíli opustil, když jsem při příjezdu na operační sál uslyšela známé tóny písně AC/DC, načež se mě jedna z trpaslic zeptala, zda mi to nevadí. "Nééé" zajásala jsem nahlas, a pak se nade mě nahnula uhrančivá tvář anestezioložky, která zamrkala podmalovanýma očima a pravila: "Budu vás uspávat...". Poslední epický moment před samotným usnutím nastal, když se z éteru linul chraplavý hlas Janis Joplin, která pěla své "Cry baby" a to už jsem se nořila do závratných hlubin spánku, takže nevím, co tam pak trpaslíci se mnou prováděli. Jisté však je, že jeden z nich projevil ostudnou hudební neznalost, neboť se mu nezdařilo Janis identifikovat.


O čem ale chci mluvit především a abych se takříkajíc vrátila na začátek - prdy. To je to, co po operaci zajímá každého lékaře. Vizita druhý den ráno se zajímala o průchodnost střev, na tuto záludnou otázku jsem ovšem musela odpovědět záporně. Odpovědí mi bylo zakývání hlavou a prorocké : Nebojte, ono to přijde...". Prázdný žaludek zatím nesliboval žádná překvapení a když jsme druhý den obdržely skrovnou snídani, nevypadalo to na radikální změnu. Kolegyně na vedlejší posteli se mučila dávivými záchvaty, které jí způsobila narkóza - ovšem na rozdíl ode mě prděla slušně. Však ji také lékař za to chválil, zato nad mým tvrdnoucím břichem vrtěl nespokojeně hlavou. Další noc jsem dospěla do fáze, kdy jsem měla v břiše pátrací balón. Ten se nafukoval a nafukoval, jako by nikdy neměl splasknout. Podezírala jsem operatéry, že mi zašili zřejmě omylem ventilek, ale po důkladném prozkoumání (ano, i to potupně přiznávám) jsem zjistila jeho průchodnost, takže tam problém nevězel. Prostředky k mírnění plynatosti jsem do sebe ládovala jak o život, ale bez úspěchu. K ránu jsem pak s nadějí zaznamenala jeden tichý pšouk, jenž jsem s láskou a slzou v oku pojmenovala "Evička", a představovala si, jak na vizitě budu o něm vyprávět - ale bohužel stud mi to opět nedovolil. Pouze jsem s uzarděním špitla, že bohužel jaksi zatím neprdím, což mi šlo přes pusu před mladým a fešným lékařem dost ztuha.


Prakticky celý další pobyt se smrskl do jediné myšlenky - myšlenky na prdy. Sousedka na vedlejší posteli se nejprve za své hlasité projevy omlouvala, na což jsem hrdinsky odpovídala " Jen prďte, to je dobře....", poté ale potvrdila mou teorii o prdění starších žen a už se zdržovala komentáře. V předklonu jsem se belhala na záchod, abych alespoň zde upustila páru, což se nakonec začalo trochu dařit a i fešný lékař se na mě usmál, když jsem mu pověděla o svém úspěchu. Hned na to ale nasadil další kalibr - " Chcete jít domů? Tak to budete muset ukázat, jak vám funguje střívko!" Jistě chápete, že o vyměšování se lidé normálně nebaví a už vůbec ne s muži, kteří vypadají jako ze žurnálu a z kapsičky pláště jim čouhá hřebínek.

Další den už nepřišel hezký pan doktor, ale stará lékařka, kterou si pamatuji z dob před třiceti lety. Prohmatávajíc mé břicho libovala si, jak ho mám krásně měkounké a zubíc se na mě umělým chrupem pravila, že mi dá bojový úkol a pokud ho splním, můžu jít domů. Nevelké množství dietní stravy, kterou jsem do sebe za těch několik dnů násilím natlačila, neslibovalo, že bych bojovku brzy splnila. To však nebránilo sestrám, aby čas od času nakoukly do pokoje a s radostným "Tak co, už???" na mě povzbudivě mrkaly. Nejdřív jsem nepochopila, co mají na mysli, ale brzy mi to došlo a zklamaně jsem odpovídala, že nikoliv.


Chuť jít domů však převládala. Upustila jsem od lsti, kterou jsem si plánovala obelstít personál po vzoru jednoho svého klienta ( pracuji jako pečovatelka, aby nevznikla mýlka:-)), jenž o stolici prohlásil, že stojí u stolu a vysloužil si za to od sestry zlobnou reakci. Řekla jsem si, že přece nejsem žádné béčko a když už jsem dostala toho Bobříka, musím ho složit. Sedíc na míse jsem se tetelila radostí a vysloveně se těšila, až budu moci referovat o zdárném plnění sestře - tak daleko a hluboko jsem klesla. Připadala jsem si jako kojenec, neboť kdy jindy druzí lidé jásají nad produkty vašich střev a rozplývají se nad nimi? Nikdy. Tento pocit můžete zažít jen v nemocnici.


A tak po splnění všech peripetií a po prolomení studu sedím doma u počítače a jsem ráda, že mé intimní záležitosti jsou opět mými - tedy až na výjimku a tou je tento elaborát. Doufám, že se v něm někdo najde či někomu pomůže překonat těžké období v nemocnici. Musím přiznat, že péče lékařů byla výborná a nebylo mi tam vůbec zle - ale přece jen, doma je doma. I ty prdy jsou doma tak nějak radostnější a bezstarostnější. Co dodat? Prdům beze studu zdar, a pokud se vám někdy stane něco podobného, nebojte se prdět nahlas. Dostanete pochvalu!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Pokud se ti článek líbil, klikni:-)

tady

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 26. března 2017 v 13:40 | Reagovat

Napsala jsi to moc hezky, já se taky za své prdy stydím, a až půjdu do nemocnice aspoň vím co mě čeká :)

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 26. března 2017 v 14:02 | Reagovat

Taky se strašně stydím a ještě ráda pivo, tak první noc u nového chlapce jsem skoro nespala...ráno k tramvaji vyloženě doletěla. Proto raději spím sama a doma...:)

3 Lúmenn Lúmenn | Web | 26. března 2017 v 14:28 | Reagovat

Ooo, tohle mi vykouzlilo úsměv na tváři:D Moje babička říká, že jeden prd je lepší, než deset doktorů a jsem z domova vychovaná tak, že prdět je zdravé a v pořádku, takže bych to snad nějak zvládla i v nemocnici:) Díky za vtipný a milý příběh, hlavně se brzy uzdrav:)

4 Robka Robka | Web | 26. března 2017 v 15:08 | Reagovat

[1]: To jsem ráda a za prdy se už stydět nemusíš, když víš, že je to žádoucí :-)

[2]: Jo, tak to mi povídej... Já si pamatuji, že jsem se u svého chlapce styděla zajít na záchod a chtěla jsem jít do blízké restaurace, což on si špatně vyložil a pak zbytečně žárlil... jo, jo, to jsem byla ještě mladá a blbá :-) A souhlas s tím, že sama doma se spí dobře.

[3]: Můj děda říkával : kdo krká a prdí, ten si zdraví tvrdí. Mnohokrát jsem si na něj vzpomněla. :-) Děkuji!

5 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 26. března 2017 v 15:15 | Reagovat

To já, když jsem byla v nemocnici, každé ráno se mě ptali, jestli jsem byla na stolici a jestli nepociťuji pálení při močení. A to jsem tam byla jenom na operaci páteře. Co by dělali, kdybych tam přišla se zánětem střev?

6 Robka Robka | Web | 26. března 2017 v 16:20 | Reagovat

[5]: To nevím, ale myslím, že doktoři stav trávení kontrolují při každém pobytu, je vidět, jak je to důležité. Člověk to bere jako samozřejmou věc, že to funguje :-)

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 26. března 2017 v 16:56 | Reagovat

Čest a sláva pramáti "Evičce"! :-) Držím palce, ať vše funguje tak, jak má, ať si o tom myslí, kdo chce, co chce.

8 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 26. března 2017 v 18:03 | Reagovat

Milá Robko,
přeji Ti rychlé zotavování. :-)
Nesmazatelně jsi se mi zapsala do paměti svými nádherně zdobenými perníčky. :-)

9 Robka Robka | Web | 26. března 2017 v 18:15 | Reagovat

[7]: No vidíš, to mě ani nenapadlo... já jsem si říkala, že kdyby přišel ještě jeden, tak ho místo Adam pojmenuji Vašík :-) A děkuji, doufám že bude. :-)

[8]: Jé, díky, to jsi hodná. Ještě mi zbyly čtyři kousky na talířku, je mi líto je vyhodit. :-)

10 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 27. března 2017 v 11:05 | Reagovat

Tak Evička mě pobavila. :D
Je ale vidět, že člověk nad takovými věcmi úplně nepřemýšlí, dokud na ně opravdu nedojde - třeba právě v nemocnici.

11 Kvnhvta Kvnhvta | 27. března 2017 v 11:22 | Reagovat

Můj kamarád zase říká: "no co, venku je víc místa než vevnitř" (míněno vevnitř člověka), prý to při prdění říkal jeho indický guru.

12 Robka Robka | Web | 27. března 2017 v 12:45 | Reagovat

[10]: Doufám, že tu žádná nepřijde, třeba by ji to urazilo :-)

[11]: Tak to má kamarád i jeho guru svatou pravdu :-)

13 Sugr Sugr | E-mail | Web | 27. března 2017 v 18:03 | Reagovat

Tedy Robko, to jsem se nasmála!
Tvůj vzletný, hudební blog a najednou "o prdech"!:-) Z kraje jsem dumala, co to bude za skupinu či zpěváka, zvláště když se ten skvostný nápis rozprostíral pod tvým úžasným charismatickým chlapákem v záhlaví!:-)
Ovšem..., takto pojmout pobyt v nemocnici, to je přímo na vytištění v 1000 kusech a rozdávání na všech odděleních nemocnice.
Nemám to tak udělat?
Takhle legračně pojmout vyšetření, o kterém tu babičky píší jako o konci světa, to umíš asi skutečně jen Ty! Gratuluji!
Ostatně to s tím dotazem zda už "jste byla?, jinak vás nepustíme domů!" pamatuju z porodnice. Když jsme nešly druhý den na velkou, pohrozili čípkem.
Tak jsme se snažily, až jsme si skoro všechny na pokoji (3 ženy) vytlačily na celý život hemeroidy.:-( Ale, šly jsme brzo s miminkama domů!:-)Pro to je maminka schopna vytlačit i ten prt!
No a říká se přeci:
"Kdo krká a prdí, zdravíčko si tvrdí!"
takže Robko, jen tak dál! Tedy myslím v těch větrech...:-)
Jen si tak říkám, proč se jmenoval prt Evička, proč ne třeba Adámek?:-))

14 Robka Robka | Web | 27. března 2017 v 18:36 | Reagovat

[13]: Poslední dobou je to tady vesměs o prdu :-) pokud tedy nepočítám hudební rubriku. No a myslím, že můj charismatický hudební idol se na mě zlobit nebude ( je to starý prďola, to o sobě řekl před deseti lety a předpokládám, že prdí jako každý druhý:-))
Jinak ten nápad na leták je dobrý :-) Klidně to použij :D
Na porodnici jsem si vzpomněla též, to jsme ve strachu před čípkem používaly i milosrdnou lež. S jizvou u zadku se špatně tlačí :-)
No a proč ne Adámek? Já měla původně dvě jména : Evička a Vašík, ale povedla se jen Eva ( byla menší a slabší). To zní skoro, jako bych psala o dvojčatech ( připadala jsem si tam stejně místy jako těhotná:-))

15 sugr sugr | E-mail | Web | 27. března 2017 v 18:40 | Reagovat

[14]: Robko ještě tě opravím, mohu?
Tvá druhá věta: "...je to starý prďola a prdí jako každý druhý!" - má být: "prdí jako každý prďola, nejen každý druhý!:-))
Neznám chlapa, který neprdí a starý už se za to ani nestydí!
Ale tuhle jsem potkala v metru tři mladinké lidi. Dva hezké chlapce a dívku. Dívka si hlučně krkla, jako prase (fakt!) a pravila s úsměvem k chlapcům: "ty vole, málem jsem se poblila!"
No řekni, prt je proti tomu procházka Růžovou zahradou!"
Tvůj článek se mi fakt líbí, budu tedy uvažovat, aby o zveřejnění mezi pacienty.:-)
PS: Sakra, proč my jsme v porodnici nelhaly a způsobily si tak potíže navždy?!:-(

16 Robka Robka | Web | 27. března 2017 v 18:48 | Reagovat

[15]: Tak to jsem se fakt zasmála :-) Jo, opravu přijímám:-) Ale rozsekala mě ta další pasáž z metra. To jsou ty něžné dívenky:-)
Jinak ty hemeroidy si můžeš vyrobit už během porodu, takže se nestresuj - já sice lhala, ale mám je taky.

17 ANNihilation ANNihilation | Web | 28. března 2017 v 19:39 | Reagovat

Evička a zašitý ventilek? :D Prdům zdar? :D Jsi fakt střevo! Ale zasmála jsem se, až moc. :D Protože je sranda se o těhle věcech bavit. Ale ne před fešáckým doktorem! Koho napadlo, že by se na to měl ptát? Velký systémová chyba!
A počkat, hrálo ti při příjezdu na sál Highway to hell? :D Prosim, řekni, že ne!

18 Robka Robka | Web | 28. března 2017 v 20:22 | Reagovat

[17]: Naštěstí to Highway to Hell nebylo. Kdysi jsem si dělala legraci, že si ji nechám zahrát na pohřbu a to by už bylo hodně morbidní, kdyby to bylo zrovna ono. :-)

19 Vendy Vendy | Web | 29. března 2017 v 16:54 | Reagovat

Velmi roztomilý článek o tom, o čem se nemluví, ale co každý zná :-)
Asi ne nadarmo se říká, s prominutím za příští tvrdý výraz - "ranní vysr*ní nemoc vyhání" (zmírnila jsem hvězdičkou) a další známé rčení - jeden prd lepší než tři doktoři.
Zkrátka, k fungování člověka patří i tyhle věci, a pokud neprobíhají v pořádku, tak je něco v nepořádku.
Pobyt v nemocnici, příprava na operaci, operace samotná a pooperační oddělení, to jsou věci stresující samy o sobě.Plno lidí, které jsme v životě neviděli, sestry, které jsou všímavé nebo nevšímavé a doktoři - jak kde.
Tady mě zaujala ta hudba AC/DC. To jako fakt? Nebo to byla nějaká představa už v předoperačním narkotickém stavu? :D
Prd Evička mě pobavil... opravdu něžný přístup :D

20 Robka Robka | Web | 29. března 2017 v 17:34 | Reagovat

[19]: Ta rčení jsou pravdivá, první jsem neznala, moje teta ale pravívala : cigaretku po ránu, vyse.u se v tu ránu!
A ta hudba to nekecám, fakt. To bylo ještě před včeličkou, asi měli zapnuté rádio Beat. To mě potěšilo. :-)

21 Meduňka Meduňka | Web | 30. března 2017 v 20:43 | Reagovat

Evička :D :D :D
S prdíky jsem si užila nejvíc po změně stravování, než se to srovnalo... bylo to peklo :-D
Jako prdy jsou věc přirozená a zdravá, žejo... ale mám známého, který je hovado, klíďo před návštěvou prdí přímo demonstrativně, on to ze sebe schválně tlačí a na udivený pohled či káravou poznámku odpoví: No co, si mám nechat vyvalit bok?

22 Robka Robka | Web | 31. března 2017 v 15:57 | Reagovat

[21]: To je známý fakt prase :-) S tím bych kamarádit nechtěla.

23 Janinka Janinka | E-mail | Web | 2. dubna 2017 v 13:21 | Reagovat

Tak hlavně, že to všechno dopadlo. Já jsem po operaci chtěla jít tak moc domů, že jsem bez uzardění o splnění mise zalhala. Prostě jsem se vykadila v klidu až doma :D.

24 Vendy Vendy | Web | 2. dubna 2017 v 21:58 | Reagovat

[20]: Taky dobrý, s tou cigaretkou! :-)

25 Robka Robka | Web | 3. dubna 2017 v 8:48 | Reagovat

[23]: Tak to jsi dobrá, já se bála lhát, že by mi to poznali na nose :-)

[24]: Funguje to :-)

26 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 4. dubna 2017 v 1:15 | Reagovat

Milá Robko, přijmi gratulace k prdíkům i stoličce. Moc dobře vím, jak zlé to je, když to nekde. Brzy se nám uzdrav :-D

27 Robka Robka | Web | 6. dubna 2017 v 6:46 | Reagovat

[26]: Děkuji, Chudobko :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama