Už jedu! aneb bubliny z dopravních prostředků

30. dubna 2017 v 9:30 | Robka |  Téma týdne
Odmalička ráda cestuji, zvláště na delší vzdálenosti. I dnes pro mě není cizí pocit "cestovní horečky", kterou ovšem nezažívám při běžné denní jízdě tramvají do práce. Zato když mám jet někam vlakem, beru to jako mimořádnou událost a příležitost k studiu lidských povah. Dopravní prostředky jsou místem setkávání naprosto cizích a rozdílných lidí a to zřejmě zapřičiňuje, že mnozí z nich se uzavírají do svých světů. Dílem ze strachu z komunikace, dílem z nudy - většina cestujících má své úniky, k čemuž jim slouží technické vymoženosti dnešní doby. Tam, kde dříve pomáhaly vytvořit clonu rozevřené noviny či kniha, dnes vidíme mobily - a co je zajímavé, lidé nejraději telefonují právě za jízdy.



Nedávno jsem jela příměstským spojem z pražského hlavního nádraží, cesta mi trvá tak zhruba půlhodinu. Vlak byl narvaný v dopravní špičce do posledního místečka a v něm cestující všech věkových kategorií. Školní děti s batůžky na zádech řešily složitosti her ve svých chytrých telefonech, dospělí se zase překřikovali a odhalovali svá soukromí v hlasitých a důležitých hovorech. Starý pán o hůlkách za půlhodinu stihl pět telefonátů, z nichž v prvním byl požádán známým o zapůjčení peněz, v druhém dalšího známého varoval před prvním, aby mu žádné peníze nepůjčoval, v třetím hovoru polemizoval s volajícím o tom, že nejede domů autobusem ale vlakem, čtvrtý hovor byl zajímavý v tom, že v něm popisoval svou cestu z nádraží domů a v pátém se ( poněkud neúspěšně ) pokoušel o totéž. Naproti sedící pán středních let hlasitě řešil nějakou zakázku a ve změti hovorů bylo slyšet ještě několik "telefonistů" z různých částí vagónu, což dohromady tvořilo nepřehlednou směsici zvuků - až se člověk podivil nad jejich schopností udržet v tom kraválu pozornost.


Docela mě udivuje chuť telefonovat v plném dopravním prostředku - sama tak činím velmi nerada a pokud už mi někdo volá za jízdy, většinou nekřičím do telefonu "já tě neslyším, co jsi říkal(a)???", ale směruji zájemce o hovor na pozdější dobu. Informace o tom, kdy přijedu na určené místo, se dají napsat do esemesky a není třeba hulákat do mluvítka : "Už jedu!" nebo " Jsem na té a té zastávce, budu tam za deset minut!", což je velmi častým námětem hovorů na cestách. Někdy si říkám, jak těžké to muselo být v dobách, kdy mobilní signál neexistoval. A co teprve když se vlak zpozdil!


Při zpoždění vznikají zajímavé situace - nastalé nepříjemnosti většinu lidí přimějí vytáhnout telefony, ale také se rozvíjí mezilidské vztahy postižených. Na sklonku loňského roku jsem zažila na téže trati vysazení z vlaku kvůli nehodě na kolejích a společné čekání na další spoj mezi námi nebývale pozvedlo úroveň komunikace. Pokud se totiž více lidí dostane do potíží, velice je to sblíží. Nadávání na neschopnost dopravce a historky o tom, co se na cestě stalo před týdnem či měsícem, ukrátí dobu čekání - ovšem okamžitě s nástupem do dalšího spoje tato komunikace mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Lidé se opět uzavřou do svých ochranných bublin, které si kolem sebe úspěšně budují.


Mezi cestujícími se občas objeví někdo, kdo si prostě chce popovídat. Takoví lidé bývají považováni za exoty ( pokud nejde o malé děti, ty ještě některým lidem můžou připadat roztomilé, nebo staré babičky, které jsou považovány za neškodné ) a cestující se od nich odtahují, nereagují či hledí raději z okna ( nebo do mobilu ), aby odvrátili pozornost. Dlužno říci, že mnohdy tito povídaví lidé bývají pod vlivem alkoholu, nebo alespoň tak působí ( protože kdo střízlivý by se s vámi dal do řeči, že? ) a vždy spolehlivě vyvolají rozruch. Každopádně nepůsobí "normálně", jelikož nabourávají vžitý styl cestování, v němž každý hraje sám za sebe. Řekla bych, že právě na cestách je dobře vidět, jak moc si většina z nás udržuje ostatní " od těla" ( někdy to nejde, a to je pak malér) a s jakou nechutí opouští své soukromé bubliny. Naopak je zase udivující, co vše z bublin jsou někteří lidé ochotni pustit do světa. Mají zřejmě tak dokonale vyvinutou izolaci od vnějšího světa, že okolí už ani nevnímají. Člověk se tak může dozvědět věci...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Pokud se ti článek líbil, klikni:-)

tady

Komentáře

1 sugr sugr | E-mail | Web | 30. dubna 2017 v 9:59 | Reagovat

Robko příhodami z MHD se to na mém blogu jen hemží, tak jsem si s chutí přečetla tvůj příspěvek. Dostaly mě ty babičky, které si chtějí povídat, jo! :-)
Jedna taková chodí každé ráno v půl šesté v metru a "někam" jede. Každému koho potká vypráví, že má 91 letou maminku a že se o ní musí starat. Každé ráno, ve stejnou hodinu, ty stejné řeči, babička bude mít kolem 70 let.
Je vytvrvalá, takto to dělá už skoro 13 let, jen občas zapomene, že maminka nějak nestárne a pořád je jí 91 let!:-))

2 Eliss Eliss | Web | 30. dubna 2017 v 10:00 | Reagovat

Já taky nerada telefonuju v dopravních prostředcích, většinou nic pořádně neslyším a posílám ty esemesky :D

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 30. dubna 2017 v 12:35 | Reagovat

Já koukám z okna.
Nemůžu si pomoct, ale ubíhající krajina je prostě nej.
A pokud si chce někdo povídat, střízlivý, nebráním se.
Ona pak cesta lépe ubíhá :-)
Možná jsem ta, co komunikaci vyvolává.
Jsem ta, co se usmívá a zdraví.
Nezdravím celý vlak nebo autobus, jen lidi v bezprostředním okolí.
Pokud si vedle někoho sedám, minimálně ho pozdravím.
Vlastně to je něco, co mi v dnešní době chybí. Ta základní lidská slušnost...

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 30. dubna 2017 v 14:15 | Reagovat

Jednou jsem seděl v autobuse na čtyřsedadle a jeden ze spolucestujících také vyřvával do pojítka svá moudra.
Další paseažér ze čtyřky sáhl do batůžku, vytáhl knížku a žačal z ní hlasitě předčítat. Telefonistovi do došlo až za dvě minuty...

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 1. května 2017 v 0:46 | Reagovat

Když jsem ještě učil chemii, vysvětloval jsem na situaci v českém vlaku tzv. Pauliho vylučovací princip. Podobně jako elektrony v atomovém obalu totiž i čeští cestující napřed obsadí po jednom každé kupé nebo "čtyřku", a teprve když žádné volné nenajdou, začnou neochotně doplňovat "elektronové páry" :-). Ve Španělsku nebo v jižní Itálii bych to tak učit nemohl, protože by mi nikdo nerozuměl: Tam kdyby jel v celém vlaku jediný cestující, ten druhý by si přisedl k němu :-).

Tomu telefonování moc nerozumím. Když mi někdo zazvoní do vlaku, domluvím se, že mu zavolám, jen co z vlaku vystoupím. A někdy se tiše stydím za telefonujícího a jeho neomalenost a mám děsnou chuť k němu přistoupit a s úsměvem mu mobil típnout :-).

6 Robka Robka | Web | 1. května 2017 v 8:34 | Reagovat

[1]: Chudák babička... zřejmě žije ve svém světě, realita bude asi vypadat trochu jinak.

[3]: Tak zdravení souseda ve vlaku je skoro samozřejmost ( to v tramvaji nefunguje :-)). Taky zdravím, usměju se, rozhovor sice aktivně nenavazuji, ale pokud si někdo chce povídat, nebráním se.

[4]: Dobrá lekce :-)

[5]: Tak to je přesné. Češi jsou individualisti, nejraději sedí sami a v tramvaji ještě nejlépe do uličky, aby si vedle nich náhodou nikdo nesedl.
Za telefonující se také někdy stydím, když slyším, co dokážou velmi nahlas říkat. Nedávno jsem zaslechla nechtěně kousek hovoru velmi slušně vypadající dámy a doslova mě šokoval její slovník, něco tak vulgárního jsem dlouho neslyšela.

7 Meduňka Meduňka | Web | 1. května 2017 v 9:34 | Reagovat

Jednou si ve vlaku pán přesedl do jiného kupé, neboť jsme ho s kamarádkou asi rušily smíchem při čtení. Ale co jsou ty velkoprostorové vlaky... :D
V MHD si tedy kolikrát vyslechnu moc zajímavé hovory, tuhle cestou z práce dvacet minut slečna řešila své milostné patálie, bavila se tím celá šalina :-D

8 Robka Robka | Web | 2. května 2017 v 9:25 | Reagovat

[7]: Celá tramvaj se bavila, ale slečna si toho asi ani nevšimla :-)

9 valin valin | E-mail | Web | 2. května 2017 v 9:31 | Reagovat

Já s telefonem naprosto nejsem kamarád, ale je fakt, že zákonem schválnosti mi vždycky zvoní, když jsem na nákupu, nebo u doktora. To mám asi za to, že když u sebe nemám kabelku, kde telefon mám, tak pro mě neexistuje a tak na zmeškané hovory a nebo SMS reaguji klidně až za dva dni.

10 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 2. května 2017 v 11:16 | Reagovat

No a nevím, jak tady (zatím jsem si toho teda moc nevšimla), ale třeba ve Francii už hodně rádi lidi telefonují se sluchátkama v uších a mobil drží v ruce před sebou a řve do toho mobilu na třeba půlmetrovou vzdálenost. Taky libůstka! A proto v MHD preferuju ten únik před okolním světem a volím sluchátka s hudbou. V ideálním případě ještě svítí sluníčko a já se můžu schovat i za sluneční brýle. Na delší vzdálenosti beru knihu a doufám, že poblíž mě nebude nikdo hulákat. :)

11 Janinka Janinka | E-mail | Web | 3. května 2017 v 20:38 | Reagovat

Starý pán o hůlkách nemá chybu! :D

Mě povídaví lidé docela děsí, hlavně ty babičky. Ony si totiž strašně rády povídají s mými dětmi a moje děti, obzvláště ten menší, je neuvěřitelně ukecanej a upřímnej. A to se babičkám moc nelíbí :D.

12 Robka Robka | Web | 3. května 2017 v 20:49 | Reagovat

[9]: Taktéž - někdy se mi povede nereagovat tak dlouho, že se pak stydím to napravit :-)

[10]: To je bengál :-) Stačí dva řvouni a asi nelze slyšet vlastního slova :-)

[11]: Jo, děti dokážou povědět pravdu. A někdy to není příjemné :-)

13 Miloš Miloš | Web | 7. května 2017 v 1:10 | Reagovat

Občas vídávám jednu ženu, která jede se mnou trolejbusem, pak společně přestupujeme na autobus a ta celou dobu mluví v trolejbuse, při přecházení silnice na zastávku autobusu a pak i v něm. A tak je to vždy, předpokládám, že mluví se svou rodinou, se kterou se před pár minutami rozloučila.
To dělají ty neomezené tarify volání :).

Ve vlaku jsem už ale viděl speciální vagóny s upozorněním, že v nich je třeba zachovávat ticho, to znamená něco podobného jako v divadle, kde na začátku vždy řeknou divákům, aby si vypnuli své mobilní telefony.

14 ANNihilation ANNihilation | Web | 7. května 2017 v 18:04 | Reagovat

Hele, Robko, ale upřímně - kdo střízlivej by se s tebou dal do řeči? :D:D:D Já třeba pořád nevím, jestli mám rozhovory v dopravě ráda. Protože se z nich blbě utíká a vzhledem k tomu, že jsem asociál (alespoň většinou) to mam těžký. Hlavní důvod je asi ten, že neumim vést takovej ten nezávaznej rozhovor. Buď se chci bavit o něčem, co mi dává fakt smysl, nebo vůbec. No, nevim.
Ale telefonování taky nemusim. Jako víš co, občas si vyřídíš něco nutnýho a uděláš to rychle, ale je to takový nepříjemný. S kamarádkou jsme někdy kecaly po telefonu a já pak jela skoro prázdným autobusem a stejně to na mě poznala, protože se mi nechtělo mluvit. Připadá mi, že tím prostě obtěžuješ a ty lidi nemůžou od tvýho hovoru utýct. A ty od jejich. Ouuu, někdy se fakt dozvíš zajímavý věci. :D

15 Robka Robka | Web | 7. května 2017 v 20:40 | Reagovat

[13]: Ve vlaku se ticho dodržuje hůř než v divadle :-) Také občas cestuji v tichém oddílu, ale ani tam člověk není v bezpečí. To by těm lidem museli telefony sebrat a odevzdat je až na konci jízdy :-)

[14]: Já nevím, asi nikdo :-) Možná tak ty??? A s tou nemožností úniku tě naprosto chápu. Je to nepříjemné, pokud se dostaneš nechtíc do spárů někoho, s kým se bavit nechceš.

16 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 9. května 2017 v 10:44 | Reagovat

Zabřednout do rozhovoru pro mě není problém. Přesto sama při cestování (ani jinak) nezačínám. Někdy vzniknou docela komické situace. Hodně jezdím autobusem. Mívám sluchátka s hudbou na uších a lidi si myslí,že je neslyším. Když pak z ničeho nic odpovím, je hned veselo....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama